Vello Raie se narodil 1. března 1923 v Tallinnu v estonsko-ruské rodině, v níž byla velmi ceněna námořní služba. Vellovým kmotrem byl Nikolai Valge, nositel vyznamenání Kříž svobody 2. třídy. Otec Boris Tiisman (později změnil příjmení na Raie) v roce 1924 zemřel při železničním neštěstí. Matka zemřela v roce 1933. Velloův starší bratr Boris (nar. 1922), pojmenovaný po svém otci, zemřel v roce 1942 ve službě Rudé armády ve městě Velikije Luki. Mladší sestra Liidia (nar. 1924) byla deportována do Ruska v létě 1941, kde ve stejném roce zemřela. Vello prožil své dětství v Tallinnu a léta trávil v Narvě. Po smrti své matky osiřel a byl umístěn do sirotčince.

V roce 1940 byl vyloučen z gymnázia Gustava Adolfa kvůli svému chování – vyjadřoval respekt k Rudé armádě, což bylo považováno za provokativní. Vello prožil sovětskou okupaci v létě 1940 a válčení v srpnu 1941 v Tallinnu. Během německé okupace se přihlásil do pomocné flotily německého námořnictva a sloužil na remorkéru Anton v přístavu Gdyně.

Ze strachu, že bude poslán na východní frontu, aby bojoval proti svému bratrovi, se Vello v dubnu 1944 vrátil do Estonska. Když Rudá armáda dobyla Tallinn, Vello začal hledat svého bratra, aniž by věděl, že je dávno mrtvý. Byl přijat do námořní školy, ale v červnu 1945 byl zatčen za členství ve Frontě svobodného Estonska (Vaba Eesti Võitlusrinne), protiněmeckého, ale zároveň antisovětského hnutí. Vello si velmi dobře pamatuje měsíce, které strávil ve věznici Patarei. Tam sdílel celu s historikem Peeterem Tarvelem. Vello byl odsouzen k 10 letům vězení a 5 letům vyhnanství za pokus o svržení sovětského režimu.

Související předmět: Forma na chleba

Na začátku roku 1946 byl Vello převezen do vězeňského tábora Gulag na železniční stanici Jura v Archangelské oblasti. Nerealistické kvóty těžby dřeva a mizerné životní podmínky ho téměř připravily o život. Nakonec skončil v táborové nemocnici, když onemocněl dystrofií.

Související panoramatická prohlídka: Ošetřovna

V roce 1947 byl převezen do tábora v Njandomě, odkud byl poslán do tábora Kargopollag na těžbu lesa v osadě Alexejevka II. V těchto táborech kromě obvyklých problémů ve vězeňském životě ohrožovali jeho život také kriminálníci uvěznění v Kargopollagu.

V roce 1949 byli političtí vězni přepraveni do Karlagu v Karagandě v Kazachstánu. Podle Vella to bylo město uprostřed stepi obývané mnoha národnostmi, kde se dalo setkat nejen s lidmi z celého Sovětského svazu, ale také s japonskými válečnými zajatci. Tam pracoval na stavbě.

Po Stalinově smrti a zatčení Beriji v roce 1953 se režim stal mírnějším. Dne 17. prosince 1954 byl Vello propuštěn z vězeňského tábora a našel práci ve stavebním závodě Karagandašachtstroj. Ve městě žilo tolik Estonců, že tam jednou koncertoval Národní akademický mužský sbor vedený Gustavem Ernesaksem.

Vello se oženil s Ukrajinkou, měli dvě dcery. V roce 1958, když byl osvobozen od nuceného vysídlení v Karagandě, se vrátil do Tallinnu a šel do sídla KGB na ulici Pagari, aby zjistil, zda se jeho rodina může přestěhovat do Estonska. Odpověď byla ne; bylo mu řečeno, aby opustil Estonsko do 24 hodin.

Život vedl mladou rodinu k jejich tchánovi ve městě Dněpropetrovsk na Ukrajině, kde Vello pracoval v Dněprodomnaremontu, společnosti zabývající se opravami pecí na tavení železa. Práce byla nebezpečná a bezpečnostní požadavky byly často ignorovány.

Vello občas navštěvoval Estonsko, kde se v roce 1988 v Linnahallu zúčastnil setkání Estonské lidové fronty, prvního nezávislého hnutí od sovětské okupace, a také tzv. Baltského řetězu, kdy se v srpnu 1989 propojili v živém řetězu lidé ze všech pobaltských republik. V roce 1992 se Vello a jeho rodina navrátili do své vlasti.