Erika Palmipuu (rozená Õispuu) se narodila v Kuressaare na ostrově Saarema. V její rodině bylo pět dětí (Mati - nar. 1938, Erika – nar. 1934, Inga – nar. 1931, Leo – nar. 1930, Felix – nar. 1929) a žili ve vesnici Vanamõisa. Jejich otec Magnus (nar. 1895) byl státní úředník a jejich matka Kersti (rozená Kalt, nar. 1900) pracovala jako učitelka.

Rodina se stala obětí první vlny sovětských deportací, která proběhla 14. června 1941. V ten den byli rodiče ve městě a děti doma na vesnici. Rodina se naposledy shledala pohromadě v Kihelkonně, kde byla přepravena na loď a dále deportována.

Otec byl odloučen od rodiny v Paldiski a v roce 1943 zemřel v táborech Sevurallagu.

Matka a děti byly nejprve deportovány do Kirovské oblasti, Nagorského rajonu do osady Siněgorje, odtud do Lipovky, poté následovala osada č. 4 v blízkosti hranice autonomní republiky Komi. V Siněgorje deportovaní žili v barácích a trpěli hladem. V Lipovce měla rodina vlastní malý pozemek, ale na přežití to nestačilo. Erika vzpomíná, jak jejich matka jednou musela krást brambory. Později byli přemístěni do dělnické ubytovny v Nagorsku. Všechny děti kromě Lea a matky skončily v nemocnici. Bratr Felix se nikdy nezotavil. Jeho stav byl tak vážný, že byl převezen do nemocnice v Kirově, kde zemřel v zimě roku 1945.

V létě roku 1946 se Kersti rozhodla, že se svými třemi dětmi uteče do Estonska. Leo prozatím musel zůstat v Nagorsku, aby místní úřady nepojaly podezření, že rodina město opustila navždy. Za dvě noci se Kersti, Inga, Erika a Mati dostali pěšky na nádraží ve Slobodskoje, kde se jim podařilo dostat do vlaku.

Jejich cesta zpět do Tallinnu vedla přes Kirov a Leningrad. Dorazili v létě 1946. Leo se k nim připojil o několik měsíců později.

Jakmile dorazili domů do vesnici Vanamõisa, zjistili, že dědeček Priidu Õispuu byl označen za kulaka a byl nucen žít v lesním přístřešku. V roce 1947 byla matka Kersti zatčena a poslána zpět do Nagorska. V březnu 1949 dědeček zemřel během deportace ve vlaku a místo jeho posledního odpočinku není známo.

V únoru 1950 začaly sovětské bezpečnostní orgány hledat lidi, včetně mladých a nezletilých, kteří byli deportováni v červnu 1941 a vrátili se do Estonska. Erika chodila do 8. třídy v Kuressaare, když ji i s bratrem Leem zatkli a umístili do místního vězení. Vyšetřovatel Erice oznámil, že do dovršení 16 let může být na svobodě, ale pak se k němu sama musí znovu přihlásit. Leo a Inga byli donuceni k okamžité deportaci a posláni k matce do Ruska. Bratr Mati byl umístěn v sirotčinci v Estonsku.

V červnu 1950 se Erika vrátila k vyšetřovateli a byla zatčena. Byla převezena z Kuressaare do vězení Patarei v Tallinnu.

Její následná cesta do Nagorska vedla přes věznice v Lasnamäe, Leningradu a Kirově. V každé věznici musela strávit dva týdny.

V srpnu 1950 dorazila Erika do Nagorska, kde začala chodit do 9. třídy. V březnu 1953 byla téměř vyloučena, protože se po ohlášení Stalinovy smrti nebyla schopná chovat požadovaným způsobem.

Po ukončení školy se Erika přestěhovala do Kirova, aby se spojila s Ingou a Leem a začala studovat na technické škole. Její matka zemřela v roce 1954; byla pohřbena v Kirově.

Na konci roku 1956, po ukončení školy, začala Erika pracovat v nábytkářské továrně ve městě Zaokskoje v Rjazaňské oblasti. Tam pracovala až do 12. července 1957.

Poté využila příležitosti vrátit se domů do Estonska, kde získala práci v nábytkářské továrně Puit v Tartu. V 80. letech byl na adrese bytu Eriky v Tartu přihlášen disident Arvo Pesti, což pro Eriku znamenalo tlak ze strany KGB.

V roce 1992 odešla Erika do důchodu a přestěhovala se do Tallinnu, kde žije dodnes.