Mezi oběťmi sovětských represí nebyli jen Rusové či příslušníci dalších sovětských národů, tedy těch, které tradičně žili na území ovládané carským Ruskem či později Sovětským svazem. Do Ruska již od 19. století mířily tisíce osadníků z řad dalších národů – Němců, Čechů a mnoha dalších, kteří se později stali ruskými, respektive sovětskými občany. Další vlnu příchodů vyvolala bolševická revoluce z roku 1917, která nalákala do Sovětského svazu desetitisíce nadšených komunistů z celé Evropy i dalších zemí světa, včetně Spojených států. Do sovětského Ruska přicházeli ale i z dnešního pohledu ekonomičtí migranti – lidé, kteří přišli ve 30. letech v době velké hospodářské krize o práci a vydali se ji hledat do Sovětského svazu. Jednalo se často o horníky z evropských zemí včetně Československa a o příslušníky dalších dělnických profesí.

Mnozí z těchto lidí se později, především koncem 30. let, stali oběťmi nevybíravých sovětských perzekucí. Byli obvinění ve vykonstruovaných procesech z vlastizrady či špionáže a z dalších politických „zločinů“. Ve 40. letech pak byly další statisíce příslušníků evropských národů deportovány na nucené práce a do nehostinných oblastí v SSSR.

Sovětský svaz perzekvoval desetitisíce až statisíce Poláků, Němců, Čechů, Slováků a dalších evropských národností. Dodnes však není reflexe této historické kapitoly u jednotlivých národů zcela dořešena. Upřesňují se počty obětí a vnímání sovětských represí jako naší společné historie je teprve v počátcích. V následujícím textu shrneme tyto počty. V souvisejícím textu „Reflexe sovětských represí ve střední Evropě“ pak ukazujeme, jakým způsobem je téma reflektováno v České republice, na Slovensku, v Polsku a Německu.

Krátký přehled sovětských represí a počtu obětí

Sovětský svaz a jeho komunistický režim během své existence v letech 1917–1991 až na několik krátkých období neustále pronásledoval své skutečné či domnělé odpůrce a vystavoval je různým druhům represí. Mezi postižené tak patřily oběti tzv. Rudého teroru z prvních let bolševické vlády a jejího boje o moc, rozkulačení rolníci či sedláci, oběti uměle vyvolaných hladomorů či poprav především v období tzv. Velkého teroru v letech 1937–1938. Lidé byli pronásledováni na základě svého národnostního původu, deportovány byly celé národy a miliony nevinných skončily v táborech Gulagu.

Ruské sdružení Memorial, které se věnuje mapování sovětských represí již od konce 80. let 20. století (a v nynějším Putinově Rusku čelí novým perzekucím), odhaduje celkový počet lidí perzekvovaných v Sovětském svazu na základě politických motivů na 11–11,5 milionů osob¹. Oběti sovětských represí představitelé Memorialu rozdělují do dvou základních skupin:

První jsou lidé odsouzení v „individuálních“ procesech, kdy každý jednotlivec prošel administrativním procesem od zatčení, výslechu, obvinění, odsouzení až po výkon trestu. Mezi nimi byla až čtvrtina lidí s reálným prohřeškem (například kolaboranti s nacismem), ovšem většina byla zcela nevinných, odhadem 4,7–5 milionů osob. Z nich 1–1,1 milionu lidí bylo popraveno a zbylí byli v naprosté většině posláni do pracovně-nápravných táborů Gulagu. Z celkového počtu 20 milionů vězňů Gulagu² tak političtí tvořili zhruba pětinu, ovšem za oběti sovětské zvůle lze svým způsobem považovat i ostatní vězně odsouzené za různé administrativní a kriminální přestupky (včetně například drobných krádeží v době hladu) – brutální, otrockou práci v drsných klimatických podmínkách lze jen těžko považovat za civilizovaný způsob výkonu trestu.
Mezi „individuální“ oběti politických represí patří například představitelé církví, názoroví oponenti, lidé obvinění ve vykonstruovaných procesech z vlastizrady či špionáže a z dalších politických „zločinů“. Patří sem i příslušníci národnostních menšin, proti kterým sovětská tajná policie NKVD zvláště v době Velkého teroru 1937–1938 organizovala speciální národnostní operace (Poláci, Němci, Finové, Korejci, Řekové, Lotyši, Estonci atd.).

Druhou skupinu perzekvovaných pak tvoří oběti v rámci tzv. „administrativních“, neboli kolektivních procesů. Sem spadají všichni ti, kteří byli deportováni v rámci nejrůznějších operací mezi lety 1920–1952, řízených různými výkonnými orgány. Tyto deportace mířily především ze západních a jižních oblastí Sovětského svazu do nehostinných míst na Sibiři, Dálném Severu či ve Střední Asii. Nejmasovější deportace probíhaly při vyhnání rolníků během tzv. kolektivizace v letech 1930–1933 (proces též známý jako rozkulačování). Dále se jednalo o deportace „sociálně nebezpečných“ Poláků, polských občanů a také občanů pobaltských států po násilném připojení východního Polska, Pobaltí a Besarábie k SSSR (1940–1941), deportace sovětských Němců a Finů v letech 1941–1942 a v neposlední řadě také deportace všech příslušníků celých národů z Kavkazu a Krymu (Karačajevci, Kalmyci, Čečenci, Inguši, krymští Tataři a další). Mezi tyto operace patří i násilné deportace na nucenou práci osob z dobytých území v letech 1944–1947 (Maďarsko, Rumunsko, východní Německo, Bulharsko, Československo). Narozdíl od „individuálních“ represí je možné v případě „kolektivních“ považovat všechny oběti za oběti politické. Podle odhadů Memorialu po prostudování mnoha archivních pramenů se jednalo celkem o 5 854 200 osob, tedy téměř šest milionů lidí.³

Každá z výše uvedených operací měla trochu jiný průběh a jiné pozadí i motivace. Jejich společným jmenovatelem byla tvrdá, bezohledná represe proti konkrétním, nevinným lidem, jejichž jediným prohřeškem byla příslušnost k jisté společenské vrstvě či konkrétnímu národnostnímu původu.

Do přehledu počtu obětí nebyli z logiky věci zařazeni váleční zajatci 2. světové války, kteří mnohdy pobývali ve shodných podmínkách pracovních táborů a statisíce jich pobyt v SSSR nepřežilo. Mezi nimi bylo minimálně 75 tisíc předválečných občanů Československa (většinou německé národnosti, ale byli mezi nimi i tisíce etnických Čechů a Slováků), statisíce Maďarů a miliony Němců.

Sovětské represe proti Polákům a polským občanům

Vzhledem k historickému sousedství a vzájemnému soupeření byly polsko-ruské (resp. sovětské) vztahy vždy velmi dynamické a napjaté. Na ruském a později sovětském území žila vždy velmi početná polská komunita, po ustanovení nových polsko-sovětských hranic v roce 1921 to bylo zhruba 1,5 milionu osob.⁴ Není proto divu, že Poláci (jak polští, tak sovětští občané) a polští občané dalších národností (především Ukrajinci, Bělorusové a Židé) byli jednou z největších skupin stižených sovětskými represemi, a to mnoha jejich formami.

Do roku 1939 proběhly dvě represivní akce masového charakteru. V roce 1936 bylo z pohraničních oblastí Ukrajinské SSR násilně přesídleno 36 tisíc Poláků se sovětským občanstvím do Kazachstánu. Tato skupina se dle základního rozlišení represí vztahuje k formě administrativních, kolektivních represí. Za individuální represe, kdy se každý případ „posuzoval“ zvlášť, lze počítat následnou Polskou operaci NKVD. Ta proběhla během tzv. Velkého teroru v letech 1937–1938 a byla jednou z mnoha národnostních operací zaměřených výslovně na konkrétní národy – kromě Poláků to byli také Němci, Finové, Bělorusové, Íránci, příslušníci pobaltských národů a další. Podle dokumentů NKVD bylo v rámci Polské operace zatčeno a odsouzeno 139 835 lidí, z nichž 111 091 bylo popraveno a zbylí posláni do Gulagu.⁵

O reálném smyslu a cílech Velkého teroru, během něhož proběhly i národnostní operace NKVD, je možné jen spekulovat. Hovoří se o snaze zlikvidovat náznaky nesouhlasu v regionech s centrálním vedením země, o snaze dovršit brutální procesy deportací kulaků a „nežádoucích elementů“ z počátku 30. let, o snaze o sociální inženýrství a totální kontrolu všech obyvatel nesourodé obří říše, a také o přípravě na válku, kdy bylo potřeba zlikvidovat všechny zárodky „páté kolony“ a cizích elementů.

Nové represivní akce následovaly po uzavření sovětsko-německého paktu Ribbentrop-Molotov, útoku Německa na Polsko a obsazení východního území předválečného polského státu Sovětským svazem v září 1939. Ačkoli SSSR nevyhlásil Polsku válku, přibližně 240 tisíc polských vojáků bylo zajato. Většina z nich byla brzy propuštěna nebo předána německým úřadům, ale zhruba 39 000 bylo nelegálně drženo v sovětských válečných táborech (v létě 1940 byly doplněny o dalších 5 000 polských vojáků a policistů internovaných v roce 1939 Litvou a Lotyšskem). V dubnu až květnu 1940 bylo v Katyni, Charkově a Kalininu bez soudu popraveno 15 tisíc polských válečných zajatců. Na základě stejného rozhodnutí bylo zastřeleno také nejméně 7 305 dalších lidí (možná až 11 tisíc), kteří byli drženi ve věznicích v západních oblastech Ukrajinské SSR a Běloruské SSR (na bývalých východních územích Polska). Všechny tyto popravy polských válečných zajatců dnes známe pod pojmem Katyňský masakr, který se stal symbolem cynismu a krutosti sovětské politiky vůči Polsku a Polákům.⁶

V letech 1939–1941 pak proběhla ještě jedna masová akce zaměřená proti Polákům – na bývalých polských územích, které obsadil po dohodě s Německem Sovětský svaz, bylo zadrženo kolem 320 tisíc Poláků a polských občanů jiných národností (především Židů prchajících na sovětské území ze západních oblastí Polska obsazených nacisty, byly mezi nimi ovšem i stovky čs. občanů). Tentokrát se jednalo o civilisty, kteří byli následně deportováni v několika vlnách především na západní a střední Sibiř. Do roku 1945 pak bylo v dalších menších vlnách zatčeno ještě několik tisíc Poláků, ale ve srovnání s výše popsanými akcemi se nejednalo o akce natolik masového charakteru.

Z popisu je vidět, že represe proti Polákům a polským občanům byly opravdu masové. Historici sdružení Memorial počet polských obětí odhadují na základě výše uvedených informací na 670–720 tisíc⁷ (některé polské prameny uvádějí až 780 tisíc osob⁸). Z tohoto počtu bylo zhruba 140 tisíc osob popraveno, nejméně 84 tisíc prošlo tábory Gulagu⁹ a přibližně půl milionu lidí bylo deportováno do nehostinných končin Sovětského svazu.

Sovětské represe proti Němcům

Němci tvořili velkou část obyvatel Sovětského svazu od samého jeho počátku existence. Jednalo se především o statisíce potomků německých osadníků, kteří přišli na území carského Ruska ještě v 19. století. Jejich největší koncentrace byla v Povolží, ale německé komunity bylo možné nalézt prakticky na celém ruském území od Kavkazu po Sibiř. Není divu, že také Němci se stali jedním z nejvíce pronásledovaných národů na sovětském území. Za Velkého teroru v letech 1937–1938 byla dokonce vyhlášena samostatná Německá operace NKVD. Není vyloučeno, že jednou z motivací této operace byly i obavy z možné války s Německem, nicméně její obětí se staly tisíce zcela nevinných osob, které se provinily pouze svou příslušností k německé národnosti.¹⁰

Německou operaci zahájil Stalin svou poznámkou na zasedání Politbyra komunistické strany SSSR ze dne 20. června 1937: „Všechny Němce na našich vojenských, polovojenských a chemických závodech, v elektrárnách i na stavbách, ve všech oblastech zatknout.¹¹“

Nejprve v průběhu roku 1937 bylo zatčeno 750–820 německých občanů pracujících v SSSR, z nichž 620 bylo vyhoštěno zpět do Německa. Poté však následovaly represe proti Němcům se sovětským občanstvím, většinou příslušníkům tradiční německé diaspory usazené v Rusku ještě z carských dob.

V rámci Německé operace bylo zatčeno 55 005 lidí, z čehož 41 898 jich bylo popraveno. Některé oběti německé operace byly i jiné národnosti, naopak mnoho Němců bylo v SSSR odsouzeno v rámci jiných represí. Celkem bylo během Velkého teroru 1937–1938 odsouzeno 69–73 tisíc Němců. Počátkem roku 1939 bylo v táborech Gulagu 18 572 Němců – to představovalo 1,4 % z celkového počtu vězňů, přičemž podíl sovětských Němců v té době činil 0,7 % všech obyvatel SSSR¹². Po vypuknutí války Sovětského svazu s Německem v červnu 1941 navíc proběhla obří deportace sovětských Němců, především z Autonomní sovětské socialistické republiky povolžských Němců (ta byla již v září 1941 zrušena). Celkem bylo vysídleno především na západní Sibiř, ale i do střední Asie či na Dálný Sever 799 459 Němců. Celé rodiny žily na nových, většinou nehostinných místech v otřesných podmínkách, například v ručně hloubených zemljankách. Do roku 1953 v deportaci zemřelo minimálně 42 823 Němců.¹³

Do Sovětského svazu bylo zavlečeno na nucené práce na konci války také minimálně 270 000 německých civilistů z území Německa, Rumunska, Jugoslávie, Maďarska, Bulharska a Československa. Nejméně 66 tisíc z nich během nucených prací zemřelo.¹⁴ Další stovky Němců byly po roce 1945 až do začátku 50. let odvlečeny do táborů Gulagu po zatčení a vyšetřování v sovětské okupační zóně na území východního Německa.

Celkem tedy různé formy sovětských represí postihly odhadem 1,15 milionu Němců.

Sovětské represe proti Čechům, Slovákům a čs. občanům

Také Češi, Slováci a českoslovenští občané dalších národností (Rusíni, Židé, Poláci, Němci) se stali ve 20. století oběťmi sovětských represí, avšak nikdy jejich rozměr nenabyl takového masového charakteru jako proti Polákům či Němcům. Na druhou stranu Češi a čs. občané v menších množstvích „zakusili“ snad všechny formy sovětských represí.

Na území carského Ruska a poté i nově vzniklého Sovětského svazu také žila česká komunita, i když ne tak početná jako polská nebo německá. Odhadem šlo o desítky tisíc osob žijících na západní Ukrajině, v jižním Rusku či na Kavkazu. Již počátkem 30. let se desítky či stovky českých rodin staly oběťmi kolektivizace a rozkulačování. Jak ukazují databáze sdružení Memorial¹⁵, mezi tzv. kulaky poslanými na Sibiř např. v roce 1933 bylo mnoho Čechů z Ukrajiny i z jižního Ruska. Nevíme, o kolik lidí se přesně jednalo, protože šlo o „kolektivní“, čili administrativní procesy, kde vyšetřovací orgány jednotlivé případy neevidovaly. Do databází se tito lidé dostali jedině v případě, že byli následně odsouzeni v rámci individuálních procesů, nejčastěji během Velkého teroru. Takových případů databáze evidují desítky. Můžeme odhadnout, že mezi oběťmi rozkulačování byly určitě stovky etnických Čechů.

Těch Čechů, kteří nebyli rozkulačeni, ale stejně byli následně odsouzeni během Velkého teroru, jsou již stovky až tisíce. Profesor Mečislav Borák odhadl počet popravených Čechů v Sovětském svazu na více než 1 350, z toho více než polovina byla popravena na území dnešní Ukrajiny.¹⁶ Jednalo se o příslušníky české menšiny na Ukrajině, české kolonisty do někdejšího carského impéria nebo jejich potomky, často i v několika generacích. Dále šlo o bývalé legionáře či válečné zajatce z českých zemí, kteří se tu po první světové válce usadili, nebo o československé občany, kteří se sem dostali až mezi světovými válkami z důvodů hospodářských, profesních, politických či jiných (emigranti či ekonomičtí migranti), byť mnozí z nich již byli donuceni k přijetí občanství sovětského. Přibližně 80 procent z těchto poprav se uskutečnilo v době Velkého teroru, zbylé mimo toto období v rozmezí let 1919–1941.¹⁷ Nejmasovější popravou pak bylo zastřelení 80 Čechů v Žitomíru v den svatého Václava 28. září 1938. Zatčených Čechů, kteří do konce 30. let unikli popravě a byli posláni do táborů Gulagu, mohly být vyšší stovky až tisíce. Sovětské represe se tak do té doby dotkly hrubým odhadem čtyř tisíc etnických Čechů. Perzekvovaných Slováků v této době byly desítky až stovky.

Další významnou skupinou československých občanů perzekvovaných v SSSR byli uprchlíci před nacismem a maďarským režimem na začátku Druhé světové války v letech 1939–1941. Podle odhadů Ústavu pro studium totalitních režimů mezi nimi bylo několik stovek Čechů a Slováků, ovšem nejpočetnější skupiny tvořili Rusíni (cca 6 000 osob) prchající před nástupem do maďarské armády a také zhruba 2 000 Židů s československým občanstvím. Uprchlíci se na území SSSR dostali buď útěkem přes karpatský hřeben, nebo se na sovětském území ocitli po záboru východních teritorií Polska. „K zatčení docházelo již při samotném přechodu hranice či později na sovětském území, během razií oddílů NKVD proti „nespolehlivým elementům“ v  pohraničních oblastech mezi lety 1940 a 1941. Zadržení byli obviněni nejčastěji z ilegálního přechodu hranice, nelegálního pobytu na území SSSR či špionáže, čemuž obvykle odpovídal rozsudek od tří do pěti let (výjimkou však nebyly ani tresty 8 až 15 let) nucených prací vynesený mimosoudními orgány NKVD. Přibližně 15 % odsouzených Čechoslováků internaci nepřežilo. Ostatní se většinou dočkali propuštění v průběhu roku 1942 v důsledku amnestie pro československé občany (a následného formování tzv. Svobodovy armády).¹⁸“

Další předváleční českoslovenští občané se objevili mezi oběťmi sovětských represí i v rámci nechvalně známého Katyňského masakru. Jednalo se převážně o české Poláky z Těšínska, kteří po roce 1938 sloužili v polských ozbrojených složkách a poté se dostali do sovětského zajetí. Mezi cca 350 osobami s vazbou na české země, které byly popraveny v rámci Katyňského masakru, bylo ale i několik etnických Čechů.¹⁹

Po válce pak bylo z českého území do sovětských táborů odvlečeno zhruba 300 československých občanů převážně ruského či ukrajinského původu, kteří se „provinili“ svou předválečnou protisovětskou aktivitou. Zároveň koncem války bylo násilně odvlečeno do SSSR několik tisíc osob z území Slovenska. Často šlo o slovenské Maďary a Němce, ale mezi odvlečenými byly i tisíce Slováků. Orgány NKVD mnohdy zatýkaly i zcela nevinné lidi, často náhodně vybrané na ulici.²⁰ Slovenský badatel a spisovatel Peter Juščák odhaduje počet lidí odvlečených po konci války z území dnešního Slovenska na deset tisíc osob.

Celkem se tak sovětské represe v různých formách odhadem dotkly celkem 23 tisíc etnických Čechů, Slováků a občanů dalších národností s československým občanstvím.

Autor: Štěpán Černoušek, 10. 10. 2023

Na článek navazuje text Reflexe sovětských represí ve střední Evropě a vznikl jako doprovodný materiál ke vzdělávacímu programu Gulag XR.

Poznámky

(1) Roginskij, Arsenij; Žemkova, Jelena, Meždu sočustviem i ravnodušiem – reabilitacija žertv sovetskich repressij, Moskva: 2016, Memorial, str. 10 (česky publikováno na webu Gulag Online pod názvem Rozměr sovětských represí a počet jejich obětí) ↩︎

(2) Jedná se o odhad Státního muzea Gulagu v Moskvě, viz https://gmig.ru/museum/exhibitions/istoriya-gulaga-sistema-i-zhertvy/ ↩︎

(3) Žemkova, Jelena: Masštaby sovětskogo političeskogo terora, Moskva: Memorial, 2016, dostupné na https://www.memo.ru/media/uploads/2017/08/22/masshtaby-sovetskogo-politicheskogo-terrora.pdf ↩︎

(4) Hańderek, Marek: Poláci a Gulag, www.gulag.online, dostupné na http://www.gulag.online/articles/polaci-a-gulag?locale=cs↩︎

(5) Petrov, Nikita; Roginskij Arsenij: „Polskaja operacija NKVD 1937–1938 gg“, in Repressii protiv poljakov i polskich graždan, Moskva, Memorial, dostupné na http://old.memo.ru/history/polacy/index.htm↩︎

(6) Kol.: Od polské komise sdružení Memorial, in Repressii protiv poljakov i polskich graždan, Moskva, Memorial, dostupné na http://old.memo.ru/history/polacy/index.htm↩︎

(7) Kol.: Od polské komise sdružení Memorial, in Repressii protiv poljakov i polskich graždan, Moskva, Memorial, dostupné na http://old.memo.ru/history/polacy/vved/obzor.htm↩︎

(8) Kol.: Represje sowiecke wobec Polaków i obywateli polskich, Warszawa: Ośrodek Karta, 2002, str. 33↩︎

(9) Hańderek, Marek: Poláci a Gulag, www.gulag.online, dostupné na http://www.gulag.online/articles/polaci-a-gulag?locale=cs↩︎

(10) Ochotin N., Roginskij A.: Iz istorii „německoj operacii“ NKVD 1938–1938 gg, Moskva, sdružení Memorial, dostupné na http://old.memo.ru/history/nem/chapter2.htm↩︎

(11) tamtéž↩︎

(12) Kirillov V. M., Německaja operacija NKVD, Encyklopedija němcev Rossii. Dostupné na https://enc.rusdeutsch.ru/articles/5811.↩︎

(13) Bruhl, Viktor: Děportirovannye narody v Sibiri (1936–1965 gg.). Sravnitělnyj analyz, in Repressii protiv rossijskich němcev, Moskva: Memorial, 1999, dostupné na http://old.memo.ru/history/nem/ ↩︎

(14) Poljan, Pavel: Ně po svojej volje. Istorija i geografija prinuditelnych migracij v SSSR, Moskva 2001, dostupné online http://old.memo.ru/history/deport/ ↩︎

(15) Databáze https://base.memo.ru/, případně vyhledávač https://memsearch.org/↩︎

(16) Borák, Mečislav: Zatajené popravy, Opava: 2014, Slezská univerzita v Opavě, Fakulta veřejných politik 2014, str. 256↩︎

(17) tamtéž, str. 8↩︎

(18) Historie represí Čechů a Čechoslováků v SSSR, ÚSTR, dostupné na https://cechoslovacivgulagu.cz/historie_represi_chronologie.html↩︎

(19) Borák, Mečislav: Zločin v Katyni a jeho české a slovenské souvislosti, in Evropa mezi Německem a Ruskem. Sborník prací k sedmdesátinám Jaroslava Valenty. Eds. M. Šesták a E. Voráček. Praha, HÚ AV ČR 2000, str. 22↩︎

(20) Juščák, Peter: Naši odvlečení v Sovietskom zväze rýchlo pochopili, že sú zajatcami inej civilizácie, aktuality.sk, 28. 2. 2020, dostupné online na https://www.aktuality.sk/clanok/763958/nasi-odvleceni-v-sovietskom-zvaze-rychlo-pochopili-ze-su-zajatcami-inej-civilizacie-rozhovor/ Peter Juščák se tématu věnuje dlouhodobě, viz také jeho kniha Odvlečení: Osudy občanov Československa odvlečených do pracovných táborov GULAG v ZSSR, Kalligram, 2001↩︎