O pobytu Solženicyna v táborech Gulagu i o vzniku jeho knih od té doby bylo napsáno mnoho, jakož i o jeho pozdějším příklonu k Vladimiru Putinovi a k idei ruského imperialismu. Některé detaily a důležité momenty ale dlouho zůstávaly skryty. Jedním z nich je i příběh slovenského právníka Ivana Kováče, kterého NKVD v roce 1948 unesla z Prahy do Sovětského svazu, kde se v pracovních lágrech setkal se Solženicynem. Kováč pro něj byl zdrojem informací o životě v Evropě a možná i jedním z předobrazů hlavního hrdiny Jednoho dne Ivana Děnisoviče, legendární povídky zobrazující běžný pracovní den v lágru.

Osud Ivana Kováče, který se kromě jiného postavil do čela úspěšné stávky vězňů Gulagu, je zcela unikátní a české veřejnosti prakticky neznámý. Gulag.cz jej publikuje díky mnohaletému badatelskému úsilí slovenského spisovatele Petera Juščáka.

---

Osvobození Československa sovětskou armádou provázely rozsáhlé deportace našich občanů do pracovních táborů v Sovětském svazu. Nejhůře byly postiženy oblasti východního Slovenska, kde byli z jednotlivých vesnic po stovkách odváženi lidé maďarské nebo německé národnosti. Do tohoto soukolí se ale dostal i bezpočet Slováků. Sovětská NKVD navenek hledala kolaboranty fašistického režimu, ale ze záznamů je zřejmé, že v rámci plnění kvót brala kohokoli. Známy jsou i případy, kdy byli na ulici sebráni náhodní kolemjdoucí. Celkem bylo na nucené práce do Sovětského svazu odvlečeno na deset tisíc slovenských občanů. V českých zemích orgány NKVD řádily už s menší měrou a zaměřily se především na ruské či ukrajinské emigranty. Celkem bylo z Čech a Moravy do Sovětského svazu po válce za tichého souhlasu československých orgánů odvlečeno přes 300 osob.

Náš karpatoruský hlas

Příběh Ivana Kováče se od tisíců podobných příběhů liší tím, že se odehrál až tři roky po skončení války. A jeho internace byla už dílem přímé spolupráce československé státní bezpečnosti a sovětské NKVD. Čím si jako občan vysloužil takovou pozornost, že ho orgány vlastního státu vydaly do rukou sovětských represivních složek?

Ivan Kováč je pozoruhodnou osobností již od svých středoškolských let. Narodil se 2. června 1912 v Zaričevo (Záříčí) na Podkarpatské Rusi, ještě v Rakousku-Uhersku. Jeho rodiče pocházeli ze Slovenska z Oravy, byli to vzdělaní lidé, otec i dědeček pracovali jako učitelé a všichni čtyři bratři Kováčovi získali dobré vzdělání. Ivan se od gymnaziálních let zapojil do mládežnického hnutí, na gymnáziu v Mukačevu ho učili profesoři z ruských univerzit, uprchlíci před Leninovou revolucí. Student Ivan byl předsedou Svazu rusínské mládeže a vedl časopis Náš karpatoruský hlas.

Ve 30. letech se vydal do Prahy a na Karlově univerzitě vystudoval práva, díky čemuž se naučil i plynně česky. Po promoci se vrátil domů a pracoval jako právník v dřevařské továrně.

Po začátku války v roce 1939 se odhadem až osm tisíc osob z Podkarpatí rozhodlo k útěku do Sovětského svazu, kde však byli záhy zatčeni a posláni do táborů Gulagu. Ivan Kováč i díky svým gymnaziálním profesorům nejspíš věděl, co by ho mohlo v SSSR čekat, a tak se rozhodl zůstat na území okupovaném Maďarskem. V červenci 1942 byl pak maďarskými orgány jako nespolehlivý občan internován ve vojenském pracovním táboře v Chustu. Počátkem listopadu 1944 vyjednal přeběhnutí celé roty k partyzánům a po čase byli začleněni do sovětské armády. Stal se tlumočníkem Druhého ukrajinského frontu, podílel se na osvobozování jižního Slovenska, Budapešti a Bratislavy. V té době se Kováč také oženil, vzal si dceru ruských prvorepublikových emigrantů a narodil se jim syn.

Těsně před připojením Podkarpatské Rusi k SSSR v listopadu 1945 raději odešel s manželkou a synem do severních Čech a získal práci podnikového právníka v Jeníkově u Duchcova. Stihli to jen chvíli předtím, než se nově vzniklá hranice mezi Sovětským svazem a Československem stala neprostupnou. Nedbal varování své ženy že sovětští vojáci jsou vždy a všude hrozbou, a její obavy bezstarostně přehlížel. Byl mladý, suverénní, zocelený válečnými událostmi, cítil se pánem své budoucnosti.

Ve spárech NKVD

Zlom nastal 4. listopadu 1947, tedy ještě několik měsíců před komunistickým pučem v Československu. Tajná policie StB však už v té době byla plně pod kontrolou komunistické strany. Byl zatčen v Jeníkově přímo na ulici cestou z práce. Z dokumentů Archivu bezpečnostních složek víme, že se tak stalo na udání agenta StB, že je nespolehlivý živel a bývalý maďarský agent.

Důvody jeho zatčení mu však nesdělili, věznili ho v Praze a nutili ho, aby znovu a znovu psal svůj životopis. Možná vyšetřovatelé doufali, že se jednoho dne konečně splete a nahlédnou do jeho "temné" minulosti. U soudu mu vinu prokázat nemohli, a tak ho 25. února 1948, paradoxně v den vyvrcholení komunistického puče, zprostili viny. Svoboda však trvala jen několik minut, protože na cestě z budovy byl znovu zatčen. Estébáci ho odvedli na Letnou, kde v té době sídlilo velitelství sovětské NKVD. Kováč vzpomínal, že na vstupní bráně do zlověstné instituce měli křiklavý nápis Vítejte. "Kdo tam jednou přivítal, tak se na svobodu hned tak nedostal," vyprávěl po letech v rozhovorech s autorem tohoto textu.

Po několika dnech formálního vyšetřování a obvinění z nepřátelství vůči Sovětskému svazu byl spolu se skupinou mužů a žen naložen na otevřený nákladní vůz, spoután železným řetězem s rukama za zády a v chladném jarním počasí odvezen na jih do Rakouska. Projeli Vídní a byli nasměrováni do lázeňského města Baden, kde sídlila sovětská kontrarozvědka.

Tam byl obviněn ze služby v nepřátelské maďarské armádě. Označili ho za ruského emigranta, bělogvardějce, přestože v době Leninovy revoluce mu bylo sotva pět let a narodil se v Rakousku-Uhersku. Z bádenského velitelství SMERŠ ho pak převezli dál na východ. "Odvezli nás v nákladních vagonech. Vnitřek rozdělili ostnatým drátem na dvě části. Díra vyříznutá uprostřed vagonu sloužila jako záchod. Putovali jsme společně, muži a ženy, a mezi námi byla síť z ostnatého drátu. Tak se synové a dcery evropských národů, kteří byli zajati v různých zemích, začali seznamovat s novými pořádky," napsal Kováč v roce 1986 pro americký časopis Svobodnoje Slovo Rusi, kam se mu podařilo poslat své vzpomínky.

Další rok strávil ve vyšetřovací vazbě v Kyjevě. Tam už zažil hlad, zimu, nedostatek jídla, psychické týrání a bití. Stále nechápal, proč se má přiznat ke zločinům nepřátelství vůči Sovětskému svazu. Teprve postupně mu docházelo, že vyšetřovatelům nejde o pravdu, ale o zlomení vězně, přiznání a udání ostatních. Dne 10. května 1950 mu byl oznámen rozsudek ztráty svobody na deset let v pracovně-nápravných táborech a konfiskace osobního majetku.

Jistý Alexandr Solženicyn

Po dalších útrapách v přesídlovacích táborech cestou na místo výkonu trestu Ivan Kováč dorazil do Pavlodaru na území dnešního Kazachstánu. V rozdělovacím táboře nebyl příliš přísný režim. "Psal se rok 1950 a babí léto bylo mimořádně příjemné. Celé dny jsme seděli na dvoře věznice a povídali si. Vězni vyprávěli své osudy, a když jsem začal mluvit já, Čechoslovák, všichni ztichli a poslouchali. Byli to většinou intelektuálové z Moskvy a Leningradu, mezi nimi studenti, kteří protestovali proti Stalinovu diktátu. Ptali se, toužili po tom, aby i v Rusku zavládla demokracie, ale věděli o marnosti těchto tužeb."

Po jedné diskusi vyhledal Kováče spoluvězeň, jeden z vězeňských učenců, jistý Alexandr Solženicyn. I on se zajímal o život v zahraničí a v Československu. Setkávali se častěji a na konci léta byla skupina deportována z Pavlodaru na západ do Ekibastuzu v Kazachstánu.

V tomto táboře se ještě předtím zformovala skupina vzdělaných maďarských vězňů, kteří se scházeli, diskutovali, vzpomínali a hledali způsob, jak v táboře žít, aniž by ztratili zdravý rozum. Jeden z jejích členů, pozdější spisovatel János Rózsas, popsal příjezd nového transportu ve své knize Hořké mládí: "Byli to většinou k záhubě odsouzení vzdělanci z Moskvy a Leningradu. S nimi přišel i advokát Ivan Kováč ze Slovenska. Byl to člověk s širokým vzděláním a často navštěvoval naši skupinu. Ve stejném transportu přijel i Alexandr Solženicyn, i on se cítil v tomto vězeňském prostředí cizincem. Večery s Kováčem příjemně ubíhaly a my, jeho pozorní posluchači, jsme mohli čerpat i z jeho bohatých znalostí. Byl to veselý a vtipný člověk, který nás navzdory okolní mizérii dokázal rozveselit."

Kováč, Solženicyn a maďarský vězeň János Rózsas se spřátelili. Kováč na jejich setkání vzpomínal takto:
"Solženicyn chápal, že Západ prošel revolučními proměnami, které se Ruska nedotkly, že demokracie tam má hluboké kořeny. Jednou v této souvislosti řekl, že Stalin udělal dvě chyby - ukázal svůj národ Evropě a Evropu svému národu. A národ poznal, jak se žije v Evropě. Nabádal nás, pamatujte si všechno, co vidíte a co prožíváte, jednou se vrátíte domů a vydáte o tom svědectví."

Jeden den Ivana Kováče

Právě v táboře v Ekibastuzu, kde vězni museli dennodenně pracovat na stavbách, v zimě 1950-1951 Solženicyna napadl námět povídky Jeden den Ivana Děnisoviče, která popisuje jeden obyčejný den vězně Gulagu. Povídku Solženicyn sepsal v roce 1959 a tiskem vyšla o tři roky později v časopise Novyj Mir. V té době už osud zavál každého ze tří táborových přátel do jiného koutu světa. V Sovětském svazu vrcholilo období takzvaného Chruščovova tání a Jeden den Ivana Děnisoviče se stal senzací. Už v roce 1963 povídka vyšla v českém překladu a když si ji Ivan Kováč přečetl, měl údajně neodbytný pocit, že předobrazem Ivana Děnisoviče byl právě on. Stejná myšlenka prý napadla i Jánose Rózsase. Solženicyn evidentně do svého textu vpravil mnohé ze společného času stráveného se svými lágrovými přáteli na stavbách v Ekibastuzu.

Ivan Kováč se Solženicyna snažil přes redakci Nového Miru kontaktovat hned po vydání Jednoho dne Ivana Děnisoviče, ale nepodařilo se mu to. Narozdíl od Jánose Rózsase, jehož pokus byl úspěšnější. Solženicyn poté Rózsasovy poznámky přímo začlenil do Souostroví Gulag. Kováčovi se podařilo doručit své lágrové vzpomínky Solženicynovi po mnoha peripetiích až do amerického exilu v roce 1987. V krátké odpovědi Solženicyn děkuje Kováčovi za zásilku a slibuje mu, že ji zařadí do Všeruské memoárové knihovny.

Z dochoďjágy vůdcem stávky

Zatímco Solženicyn se v lágrech severního Kazachstánu začátkem roku 1953 dočkal osvobození, Ivan Kováč si musel projít trnitější cestou. Na jaře 1951, po těžké zimě, jej s mnoha dalšími vězni stihla dystrofie, nemoc z hladu a vyčerpání. Stal se z něj takzvaný „dochoďjága“, dodělávající vězeň nedlouho před padnutím… Spolu se skupinou podobně stižených spoluvězňů byl proto poslán 350 kilometrů na jih do táborů pro invalidy ve Spassku a Sarani nedaleko Karagandy, kde se mu podařilo postupně nabrat znovu síly. Musel však znovu tvrdě pracovat za neustálé šikany ze strany dozorců a kriminálních vězňů.

V táboře v Sarani vládly zločinecké skupiny složené z kriminálníků, kteří se neštítili vražd a násilí. Nechodili do práce, normy za ně museli plnit ostatní vězni, a po večerech hráli karty - drsné hry, při nichž mohli vsadit hlavu spoluvězně nebo i dozorce. Kdo prohrál, musel si najít místo a čas, kdy nic netušícího vězně, který byl „vsazen“, připraví o život. „Mezi soupeřící skupiny kriminálníků se báli vkročit i dozorci,“ vzpomínal Ivan Kováč, podle něhož byla další táborovou mafií ta gruzínská. „Gruzíni vyhráli boj o kuchyň a naběračku. Kdo ji má v rukou, ten žije. Rozděluje stravu pro tisíce vězňů a myslí především na sebe a svoji skupinu. Gruzíni ovládali i sklad s potravinami, šmelili s čajem, mandarinkami, paprikou a nikdo je neměl v lásce, i kvůli jejich krajanovi Stalinovi.“ Po smrti Stalina v březnu 1953 se leccos začalo v táborech měnit, všichni cítili změnu. A změnilo se i postavení neohrožených Gruzínů. „Uběhlo pár dní a jednoho rána našli v baráku šest členů gruzínského gangu v kalužích krve. Každý z nich byl probodnutý ocelovou tyčí,“ vzpomínal Ivan Kováč.

V zimě na konci roku 1953 pracovala Kováčova brigáda na výstavbě ústřední transformační stanice v Sarani. Za práci v extrémních mrazech dostávali tzv. zimní koeficienty, díky nimž se jim zkracoval trest. V táborech však kriminálníci i dozorci vězně okrádali, kde se dalo, i o tyto odpočty. Jejich nespokojenost rostla, a tak se rozhodli stávkovat, pokud vedení s okrádáním nepřestane. Kováč se postavil do čela této stávky. Nebylo to snadné rozhodnutí. Vzpoury, stávky a hromadná neposlušnost se v táborech trestaly velmi přísně, ačkoli v té době, po smrti Stalina, se podobné případy objevovaly stále častěji a do jisté míry předznamenaly konec reálného souostroví Gulag.

Vězni měli strach. Někteří říkali, že se Kováč zbláznil, jiní ho považovali za provokatéra, další mu naopak jako cizinci důvěřovali a dávali mu za pravdu. Kováč napsal dopis s výzvou veliteli tábora, aby splnil jejich požadavky, jinak přestanou pracovat. A začali stávkovat. Vedení tábora zuřilo; s takovým dopisem se ještě nikdy nesetkalo. Slíbili nápravu, ale svůj slib nedodrželi. Stávkovalo dva a půl tisíce vězňů. Kováč věděl, že jeho cesta za trest povede na samotku, a tak se také stalo. Stávkující ho navzdory výhrůžkám podpořili a řekli vedení tábora, že do práce půjdou jen na Kováčův rozkaz. Kováč na samotce nelenil, napsal dopis okresnímu prokurátorovi a požádal ho, aby celou věc prošetřil. To se opravdu stalo a vyšetřování překvapivě dopadlo ve prospěch stávkujících a vedení tábora bylo přinuceno přiznat jim ukradené koeficienty zkracující délku trestu.

"Bylo to velké nadšení, po letech v táboře to bylo poprvé, co nám naši tyrani museli přiznat pravdu. Kluci mě popadli a vzrušeně mě vyhodili do vzduchu. Tak jsem letěl mezi nebem a zemí a nemohl jsem uvěřit, že jsme vyhráli. Byl to nejšťastnější den mého života v táboře,“ vzpomínal později Kováč. Tomu se podařil ještě jeden husarský kousek - některé dokumenty včetně dopisu od prokurátora dokázal později propašovat přes hranice do Československa a dnes slouží jako důkaz pravdivosti Kováčových slov.

Domů, znovu za mříže…

O pár měsíců později, 14. července 1954, byl zveřejněn výnos Nejvyššího sovětu SSSR o zahájení podmíněného propuštění vězňů z táborů. O propuštění požádal také Kováč. Vedení tábora ho ignorovalo a mstilo se mu za předchozí ponížení před celým táborem. Takto uplynul další rok. Koncem srpna 1955 jim bylo oznámeno rozhodnutí sovětské vlády, že cizinci budou vráceni do vlasti. Některým byla udělena amnestie, jiným ne. Kovač skončil ve skupině bez oficiální amnestie, což opět vnímal jako pomstu za organizování stávky. Rozradostnění propuštění vězni nastoupili do vlaku a dvakrát se nezamýšleli nad zlověstným dokumentem, který si ti neamnestovaní vezli domů. Vlak se rozjel a po několika dnech, 20. září 1955, zastavil v Čopu na hranicích s Československem. Dozorci provedli poslední kontrolní procedury a vlak se rozjel směrem k hranicím.

"V pět hodin večer jsme byli pěšky převedeni přes hraniční pásmo. Ve skupině byl i jeden Róm se svými neodmyslitelnými houslemi. Vzal smyčec a zahrál slavný Rákócziho pochod, hodilo se, abychom pochodovali slavnostním pochodem. Takto zvesela jsme dorazili na československou hranici".

Jaké to však bylo zklamání! Na chodbě na ně čekala ozbrojená pohraniční stráž. Patnáct neamnestovaných mužů, včetně Kováče, a tři ženy posadili do černých antonů a vyrazili. V Praze je umístili do ruzyňské věznice na samotku. Ukázalo se, že všechno začíná nanovo; Kováče chtěli znovu postavit před soud. Vyšetřující prokurátor se ho ptal, za co byl zatčen a souzen. "Najednou se mi všechno to utrpení znovu promítlo jako na filmovém pásu. Ponížení, strádání, okrádání, všechno to bezpráví, smrt tolika lidí, kteří se kolem mě jen tak náhodou mihli. Jeho otázky mě pobouřily. Ptal jsem se, jakým právem jste mě jako československého občana předal orgánům NKVD? Prokurátor mě začal uklidňovat, ale odpovědi jsem se nedočkal...".

Spolu s dalšími navrátilci zůstal v pražském vězení celý rok. Poté dostal dokument, že byl propuštěn, protože "pominuly důvody jeho zadržení". Jaké to byly důvody? Proč a kdy pominuly? Na tuto otázku Ivan Kováč nedostal odpověď. Propuštěn byl 1. června 1956 a začal pátrat po své rodině, s níž neměl kontakt.

Podezření neprokázáno

"O osudu svého syna a své ženy jsem se dozvěděl až po letech na svobodě. Před deportací jsme se viděli ve věznici na Pankráci. Pak se po mně slehla zem a žena se po roce dozvěděla, že jsem byl deportován do SSSR. Po pronásledování a vyhrožování za dramatických okolností emigrovala s malým Jurajem do USA. Se synem jsme se znovu setkali až v roce 1967 v Budapešti. Přijel za mnou, abychom se po dvaceti letech mohli alespoň na pár dní vidět."

Ivan Kováč se nakonec s manželkou po dohodě na dálku rozvedl. Znovu se oženil a vzal si Cecílii Kleinovou, s níž se seznámil na cestě do pražské věznice. Ta zase prošla tábory v Osvětimi i v sovětské Vorkutě, ale to už je jiný příběh…

Ivan Kováč se poté léta domáhal vysvětlení svého odvlečení do sovětských lágrů na nejvyšších místech. V přezkumném vyjádření generální prokuratury ze dne 5. února 1965 se píše: "JUDr. Ivan Kováč byl (…) předán sovětským orgánům, neboť bylo zjištěno, že obviněný patří do Zakarpatské oblasti SSSR. Trestná činnost obviněného měla spočívat v tom, že se vedoucím způsobem podílel na činnosti několika mládežnických organizací. V roce 1935 vstoupil do Ruské národní autonomní strany působící v Československu a zúčastnil se volební kampaně do parlamentu na podporu této strany. V letech 1934-35 vydával protisovětsky zaměřený časopis Náš karpatský hlas. Po odpykání trestu 7 let, 10 měsíců a 6 dní byl předán československým úřadům. KS StB v Praze IK opět zadržela a na základě výše uvedených materiálů bylo proti obviněnému zahájeno trestní stíhání pro trestný čin vojenské zrady, neboť existovalo podezření, že trestnou činností, za kterou byl odsouzen v SSSR, poškodil i zájmy Československé republiky v době jejího ohrožení. Vyšetřování, které trvalo do 1. června 1956, toto podezření neprokázalo, proto GP toto trestní stíhání zastavila."

Ani tento dokument ale nezměnil nic na tom, že Ivan Kováč nesměl až do důchodu vykonávat advokátní praxi a režim s ním zacházel jako s občanem druhé kategorie. Po listopadu 1989 se z archivních dokumentů zjistilo, že šlo o "omyl" československých bezpečnostních orgánů, v němž dominovalo značné úsilí jistého majora StB Veselého, který vydal rozkaz k jeho zatčení. Ten pak pokračoval v přesvědčování sovětských agentů NKVD v Praze o nutnosti Kováčovy "repatriace" jako nepřítele Sovětského svazu. Tento muž spáchal v roce 1964 sebevraždu…

Ivan Kováč zemřel v Košicích ve věku 90 let v roce 2002.

Peter Juščák, 28. 12. 2023

Příběh Ivana Kováče byl publikován díky spolupráci autora se sdružením Gulag.cz a je též podrobně zpracován v nejnovější knize Petra Juščáka „Desaťkrát Gulag“ vydané v Bratislavě prosinci 2023.