Bylo mu čtrnáct, když ho sovětští komunisté poslali na deset let do lágru. Chlapce z Podkarpatské Rusi Leonida Levka Dohoviče, který se narodil 29. září 1935 do rodiny řeckokatolického faráře v Užhorodu, uvěznili na jaře roku 1950.
Doplatil na to, že se spolu s dalšími mladíky postavil bolševické diktatuře. Příslušníkem odbojové skupiny „Smrt“ se stal v pouhých třinácti letech. Chtěl osvobodit rodnou zemi od nadvlády Moskvy, jíž Podkarpatskou Rus Československo na konci června 1945 přenechalo.

Levko ale skončil v Archangelské pracovní kolonii pro mladistvé na poloostrově Konvejer, poblíž řeky Severní Dvina u Bílého moře. Nepodrobil se ani tam. Jako šestnáctiletý začal chystat útěk z lágru. Kopal tunel, kterým by se mohl proplazit na svobodu a pak dostat do Finska. Odtud chtěl pokračovat domů do Karpat - a znovu se připojit k nějaké odbojové skupině. V gulagu psal také vzdorné básně a agitoval mezi spoluvězni proti stalinismu.
Když vyšlo najevo, co chystá, potrestal ho archangelský soud v říjnu 1952 dalšími deseti lety žaláře.

Byl poslán do táborů ve Vorkutě, kde se těžilo černé uhlí. Podle svých vzpomínek pak přežil i střelbu vojáků do stávkujících vězňů v jednom z lágrů Vorkuty.
Na svobodu se Leonid Levko Dohovič dostal v roce 1956, po uvolnění stalinské diktatury. Zanedlouho se mu pak podařilo vystěhovat s matkou a dalšími sourozenci do Československa. Jakkoli Dohovičův příběh připomíná vyprávění člověka obdařeného bujnou fantazií, spisy v archivech mnohá z jeho slov potvrzují.

Temné roky v říši světlých zítřků

Když se Stalin chopil moci, rozpoutal rozsáhlé represe vůči komukoliv, kdo by mohl ohrozit hladký průběh sovětizace Podkarpatské Rusi – tedy zejména vůči tamní maďarské a německé menšině, ukrajinské i rusínské nekomunistické inteligenci, či čechoslovakistům. Mimořádně tvrdým postihům byli vystaveni také představitelé řeckokatolické církve. Kdo z duchovních odmítl přestoupit k pravoslavným, putoval do gulagu.
„Otec utekl ještě před koncem války na Slovensko,“ vzpomíná ve výzkumném rozhovoru pro Pamět národa Dohovič. „Sověti se ho předtím snažili zatknout, ale schoval se v kostele.“ Později, v roce 1946, se za otcem dostala do slovenské obce Slemence také jedna z jeho tří dcer. Hranici se pokoušel překročit rovněž mladý Levko, vylekal ho tam ale pohraničník, takže se raději vrátil domů.
Část rodiny, které se nepodařilo utéci, čekaly v sovětském impériu bědné časy. Maminka učitelka nesměla vykonávat svoji práci, povoleno jí bylo jen špatně placené uklízení. Levko tak musel dřít u sedláka za jídlo pro sebe, dvě sestry i matku. Rostl v něm přitom hněv na bolševiky, kteří pozavírali mnoho rodinných přátel a svobodomyslné lidi posílali za ostnatý drát nebo na smrt.
S dalšími mladíky proto začátkem září 1949 založil ilegální odbojovou skupinu „Smrt“. Nejdříve ji vedl tehdy sedmnáctiletý student střední hudební školy Aleksander Čurgovič, poté ho vystřídal zhruba o dva roky mladší Alexej Kijovič. Přidalo se k nim dalších šest studentů. Plánovali vyrábět letáky, rozbíjet okna v bytech komunistů, vyřazovat z provozu nejrůznější infrastrukturní zařízení a také si opatřit zbraně k útěku za hranice.
Levko sám vyrobil několik plakátků s nápisem „Smrt komunismu“ a „Smrt Stalinovi“ a v maďarštině napsal protestní báseň proti sovětizaci své vlasti. V říjnu 1949 se pak vloupal do bývalé užhorodské synagogy, jež sloužila jako sklad Mosfilmu, který tou dobou natáčel na Zakarpatí válečný snímek. Z rekvizitáře ukradl samopal a dvě dýmovnice, jeho kamarádi dvě pistole. Se zbraněmi plánovali mladíci utéci do Československa za Levkovým otcem a s jeho pomocí pak až do Spojených států. Doufali, že americká armáda bude jednou osvobozovat Zakarpatí a chtěli se na tom podílet.

Jak přežít slanečka

Studentská odbojová skupina ale nevydržela dlouho. Počátkem listopadu 1949 si ředitelka střední školy zavolala Levkovu matku. Potřebovala s ní probrat synův neuspokojivý prospěch a absence. Matka ředitelce líčila složitou situaci v rodině, která žila bez otce. Bohužel jí však řekla i to, že u syna našla protisovětské letáky. Zapřísahala se, že je zničila a prosila o shovívavost. Ředitelka a třídní učitelé záhy vyslechli Alexeje Kijoviče i dalšího studenta z odbojové skupiny, kteří se ke všemu přiznali. A třebaže se vedení školy snažilo vše udržet za zdmi ústavu, zprávy prosákly ven. V únoru 1950 se pak do věci vložila policie a parta skončila v užhorodské věznici.
Tehdy čtrnáctiletého Levka umístili do cely s řeckokatolickým knězem Ivanem Miňou. Ten mu dal rady, jak přežít transport do lágru, život v něm i sibiřskou zimu. „První se týkala jídla. Při transportu jsme měli na den slanou rybu, kostku cukru a kus chleba,“ pamatuje si Leonid Dohovič. „Dostal jsem radu, abych rybu snědl bez obav. Je sice strašně slaná, ale když si po ní dáte půl kostky cukru, necítíte tolik žízeň.“ Druhá rada sloužila Leonidovi k přežití v lágru. Podle ní si nelehal na betonovou zem oblečený, ale svlékl si kalhoty, položil se na ně a přikryl se kabátem. „Poslední rada pak byla, abych se vždy snažil být umístěn mezi politickými vězni, a ne mezi vrahy a zloději.“ K těm se nicméně nakonec stejně dostal. „Tam to bylo zlé. Kriminálníci vás jako politického mohli prohrát v kartách a zabít,“ líčí poměry v gulagu Leonid Dohovič.

Tunelář

Za ostnatým drátem nejprve vykonával extrémně těžkou práci na pile, onemocněl ale zápalem plic a po návratu z marodky jej poslali do táborové knihovny a školy. Úlevy od vysilující dřiny Levko okamžitě využil. Pod pseudonymem Jevgenij Karpatskij začal znovu psát protisovětské básně a pokusil se zorganizovat skupinu, která by se připravovala na útěk podzemním tunelem. Hloubit jej se dvěma mladistvými spoluvězni začal koncem roku 1951. Podle Dohovičových vzpomínek je podporovala ještě jedna z učitelek táborové školy a starý válečný veterán.
Únikový koridor začínal ve školním baráku vzdáleném asi pět metrů od táborového plotu. Mladíkům se však podařilo vykopat jen asi polovinu potřebné vzdálenosti. Pak přišlo jaro, zmrzlá zem povolila a tunel zatopila voda. Když pak tajnou cestu objevili dozorci, plány zkrachovaly nadobro a jejich aktéři vyfasovali další roky kriminálu.
Během nich se Leonid Levko Dohovič potkal mimo jiné s umělci, kteří v něm rozvíjeli hudební talent. Největší vliv na něj měl v tomto ohledu bývalý dirigent opery v Oděse Leonid Iščenko, s jehož přispěním založil Levko v lágru mužský komorní sbor.

Pod taktovkou mukla

Když se v červnu 1956 díky politickému uvolnění dostal na svobodu, spěchal Leonid Dohovič k rodině v Užhorodu, s níž se pak chtěl odstěhovat za otcem do Československa. Podle svých slov ale nevěřil, že by jej jako dvakrát odsouzeného pustili. Pomohl mu však malý podvod laskavého podplukovníka na místním oddělení pasů a víz, díky němuž povolení v březnu 1957 nakonec přece jen dostal.
V novém domově pak začal intenzivně zúročovat, čemu se od dirigenta Iščenka v lágru naučil: postupně se propracoval do čela Ukrajinského sboru v Praze, Poddukelského ukrajinského lidového sboru a dívčího sboru Vesna. Za normalizace jej však komunisté vyhodnotili jako politicky nespolehlivého a v roce 1971 mu práci s mládeží zakázali. Podobně jako jeho matka za Stalina, směl se i on nyní živit pouze v podřadnějších zaměstnáních, především jako pomocný dělník na stavbách.
Nádavkem jej nepřestávala obtěžovat Státní bezpečnost. „Chodil jsem na výslechy co dva tři měsíce až do října 1989. Jednou mi jakýsi estébák řekl, že když jim nic nepovím, vrátí mě do Sovětského svazu, kde se se mnou bezpečnostní orgány nebudou mazat tak jako tady,“ vypráví v pamětnickém rozhovoru Dohovič. Zareagoval se svérázem sobě vlastním: „Vyprošuji si, aby přede mnou jako před sovětským občanem někdo takhle mluvil o sovětských orgánech“.
Po listopadu 1989 se opět mohl vrátit k umělecké práci. Mezi roky 1995 a 2005 byl prezidentem Evropského kongresu Ukrajinců. S manželkou Helenou má tři syny a žije ve východoslovenských Košicích. Zkušenosti ze šesti let, která strávil ve stalinských lágrech, shrnul ve vzpomínkové knize Kronika života politického vězně č. 2A 424. A také zformovaly jeho životní krédo: Důležité je zůstat za všech okolností optimistou. Kdo propadne pesimismu, zahyne.