To břicho je kamufláž!

Byla už v šestém měsíci těhotenství, když se v březnu 1945 narychlo vracela z rodné západoslovenské Tepličky nad Váhom do domovského Kežmarku na východě země. Dozvěděla se, že její prvorozená dcera Zlatica leží v nemocnici se zápalem plic a
spěchala proto od rodičů zpátky, aby jí byla nablízku. Sama se také chtěla připravit na další porod, který se blížil. Do cíle se štěstím dorazila. Jen mezitím uplynulo nekonečných osm let naplněných nezměrným utrpením. Irena Kawaschová – jedna z celkem deseti tisíc nevinných obyvatel Slovenska, jejichž životy Stalinův bolševický režim převrátil vzhůru nohama.

Když se na samém sklonku války vydala na cestu, dalo se vlakem dojet všeho všudy do Ružomberka. Dál na východ už to šlo jen pěšky nebo na povozech. Irena měla štěstí, že ji jako těhotnou nakonec vzala na milost posádka jednoho německého gazíku a svezla ji až do Liptovského Mikuláše, který tou dobou ležel na frontové linii. Tu ale musela překonat po svých. Podařilo se. A když navzdory všemožným válečným nástrahám nakonec dokázala proklouznout až do osvobozeného Popradu, zbývalo jí do Kežmarku už pouhých 15 kilometrů. Zdálo se, že má vyhráno. Pod Tatrami ale Irenu zničehonic sebrali příslušníci sovětské tajné policie NKVD a obvinili ji ze špionáže. Stačilo, že byla manželkou německého kolářského mistra, který měl prosperující dílnu. Když se bránila, že se jen vrací domů porodit, vysmáli se jejímu těhotenství jako kamufláži.

Prakticky obratem ji odsoudili k 15 letům, naložili do vlaku a spolu s dalšími poslali do jednoho z nejděsivějších lágrů Sovětského svazu. Deportovaní se cestou zoufale snažili podat alespoň nějaké zprávy o tom, co se s nimi vlastně stalo. Na kousky papíru psali adresy a krátké vzkazy, které vyhazovali z vagonů v naději, že je někdo najde a doručí rodinám.

Ten, který takto poslala Irena Kawaschová, nalezl neznámý člověk kdesi v Polsku - a opravdu se postaral o to, aby dorazil k adresátům. Ve schránce ho našel Irenin švagr, který potom dlouhé roky obepisoval nejrůznější úřady a prosil je o pomoc při pátrání po jejím osudu. Žádné se nedočkal. A po čase zůstal úplně posledním příbuzným, který ještě věřil, že jeho švagrová stále žije.

Buď zmrzneš, nebo tě roztrhá divá zvěř

Co se Ireně Kawaschové v nejhorších chvílích života dělo, víme především díky svědectví jejího syna Jána Antala. Ten se těžce zkoušené ženě narodil v Gulagu - a sám se tak stal jednou ze Stalinových obětí ještě dříve, než vůbec přišel na svět. „Na ty roky maminka vzpomínala velice nerada. Nechtěla o nich mluvit, jen občas mi něco řekla,“ vypověděl Ján Antal ve výzkumném rozhovoru, který poskytl slovenské Pamäti národa.

Co tedy na základně jeho slov – a archivních pramenů - o podivuhodném osudu Ireny Kawaschové vlastně můžeme říci? Že se v roce 1908 narodila jako Majeríková v Tepličke nad Váhom nedaleko Žiliny. A že se v dospělosti provdala za slovenského Němce Ferdinanda Kawasche, který v Kežmarku vlastnil prosperující kolářskou firmu. Na svou dobu velmi moderní - vyráběla i lyže. Co však nejdřív vypadalo jako šťastný svazek chudší dívky se zámožným člověkem, se jí kvůli jeho původu – jak jsme mohli vidět - nakonec stalo neblaze osudným.

Během deportace navíc Irenu stihla další krutá rána. Mučivé podmínky, které v nacpaných dobytčích vagonech panovaly za tříměsíční cesty na Dálný východ, nepřežilo její dítě – potratila. „Máma vyprávěla, že ve vlaku všechny pořád trápila zima, hlad, žízeň a nemoci. Když někdo zemřel, ostatní si rozdělili jeho věci, aby se alespoň trochu zahřáli. Za celou dobu se ani jednou nedostali ven, na vzduch, na slunce,“ vykresluje Ján Antal, jak transport do Vladivostoku vypadal.

Na ty, kteří krutou jízdu až k břehům Tichého oceánu přežili, čekala ještě podobně strastiplná plavba lodí na sever - do Magadanu, hlavního města obávané Kolymy. Tam pak vyčerpané vězně rozdělili do různých táborů.

Cukr nad zlato

Třebaže zde po většinu roku panovaly kruté mrazy, zažívali vězni horoucí peklo. Zejména ženy, vystavené krom všeho ostatního ještě sexuálnímu násilí. Práce, které musely vykonávat, byly podobně devastující jako poměry, v nichž žily. Ireně Kawaschové nařídili, aby těžila zlato. „Do skrz naskrz promrzlé zeminy odsouzení primitivním nářadím kopali díry, aby dozorci měli kam umístit výbušninu. Po odstřelu pak trestanci horninu na mrazu třídili a hledali v ní drahocenný kov,“ tlumočil Ján Antal svědectví své matky.

Norma stanovila, že každý musí odevzdat alespoň dva gramy zlata denně. Tvrdá byla tak, že ženy v jejím důsledku hynuly vyčerpáním doslova jako mouchy. „Kdo nesplnil, tomu snížili už tak malý příděl jídla – dávku moučné kaše omaštěné lojem nebo
nasolených kousků ryb,“ přibližuje zničující režim Antal. „Hlad byl tak strašný, že lidé chodili sbírat i odpadky, jen aby se aspoň trošku zasytili. Když jednou kamarádka mamince nějak sehnala dvě kostky cukru, vzpomínala na to jako malinké děti na
Vánoce,“ dodává.

Ve vzácných okamžicích však i nešťastníkům na Kolymě ukázal osud přece jen alespoň trochu přívětivější tvář. „Sem tam se někomu podařilo najít o něco víc zlata, to si pak hned část schoval, aby měl co odevzdat i další den,“ popisuje syn Ireny Kawaschové, co pomáhalo k přežití. Těm, kdo štěstí neměli, bylo nakonec upřeno úplně všechno – i místo posledního odpočinku. Do permafrostu se nedal pořádně vykopat ani hrob.

Dítě Gulagu

Irenu před smrtí zachránilo, co jiné stálo život – úraz. Na hlavu se jí jednoho dne zřítila těžká nádoba plná písku. Když se dostala z nejhoršího, přeřadili ji kvůli zranění na lehčí práce. Nejprve do prádelny, později na nuznou ošetřovnu, kde musela bez jakéhokoli vybavení pomáhat zraněným a nemocným, a nakonec do kuchyně. „Tam se její stav zlepšil, protože občas přišla k alespoň trošku lepšímu a výživnějšímu jídlu,“ vypráví Ján Antal.

Někdy v té době Irena Kawaschová navázala vztah s jedním z dozorců. Podle historiků nebyly takové případy nijak výjimečné. Ženy se jim nebránily, protože tak získaly ochranu a lepší zacházení. V pátém roce svého pobytu v Elgenu Irena otěhotněla a 24. února 1950 porodila syna. Dala mu jméno Ján. „Kdo je můj otec se mi nikdy nepodařilo zjistit. Nevím, jestli to byl některý z vězňů nebo ten dozorce. Máma mi řekla jen tolik, že to byl dobrák a když mohl, nosil jí něco k snědku,“ vzpomíná se slzami v očích muž, který světlo světa uviděl poprvé v Gulagu.

Jako novorozenec vážil pouhých 820 gramů a vyčerpaná nemocná matka neměla mléko, aby ho mohla kojit. Odnesli jej tedy do nejbližší osady, kde se pro něj podařilo najít kojnou. Irena, která při deportaci přišla o dítě, směla to, jež se jí konečně narodilo zdravé, navštěvovat jen jednou měsíčně. Za odměnu, pokud vedení lágru usoudilo, že vzorně plní všechny své povinnosti. Aby mohla svého syna alespoň chvíli vidět, musela zasněženou tajgou ujít 17 kilometrů. Jednou během cesty málem umrzla, jindy jen tak tak unikla vyhladovělému medvědovi.

Po čase jí kojná nabídla, že dítě adoptuje, aby mohlo zůstat u ní a Irena ho měla nablízku. „Máma to ale odmítla, neuměla si představit, že se mě vzdá,“ říká Ján Antal. Ve třech letech jej tak čekal osud, který sdílely všechny děti narozené v lágrech – platilo pro ně nařízení, že mají být umístěny do sirotčinců. Ján skončil v dětském domově ve Vladivostoku, odkud byl po čase poslán dál do Moskvy. Vyrůstal tisíce kilometrů od své nevinné matky, která o něm nedostávala žádné zprávy. A o níž vůbec nic nevěděl ani on.

Tady máš mámu

Když v březnu 1953 sovětský diktátor Stalin zemřel po zásahu mozkové mrtvice, začaly pukat i ledy jeho řežimu. O rok později politická obleva přinesla úlevu také Ireně Kawaschové - dočkala se předčasného propuštění na svobodu. Z lágru však odcházela s těžce podlomeným zdravím, zato bez syna, kterého tam přivedla na svět.

Její první kroky směřovaly za maminkou do rodné Tepličky nad Váhom. Podle svých vzpomínek se ale bála, že by jí mohla přivodit šok a zašla proto raději nejdříve za sousedkou, kterou poprosila, aby rodiče na návrat připravila. Přesto se nakonec paní Majeríková sesunula k zemi, když dávno oplakanou dceru opravdu znovu uviděla.

Mnoho radosti však Irenu Kawaschovou v prvních měsících po návratu domů nečekalo. Záhy zjistila, že manžel ji po šesti letech marného hledání nechal prohlásit za mrtvou, aby se mohl znovu oženit a založit novou rodinu.

Všechny síly tak věnovala alespoň hledání svého Jánka. Chodila po úřadech, vyplňovala žádosti, psala dopisy. Po roce byla za svou snahu konečně odměněna – Červenému kříži se jejího syna podařilo vypátrat. Do Československa jej pak přivezli ruští vojáci, když tudy projížděli do okupovaného Německa.

„Vzpomínám si, jak mě podávali z okna vagonu komusi do rukou a říkali: to je tvoje máma. Nechápal jsem to a ničemu nerozuměl. Byl jsem ale moc rád, že mám najednou někoho, kdo mě objímá, pusinkuje a hladí. Nic takového jsem neznal,“ sdílí své rané prožitky Ján Antal. „Dodnes mám před očima, jak u toho v ruce držím kufřík a malé letadélko na klíček, které mi dali vojáci ve vlaku. Říkal jsem mu samoljotčik – jinak než rusky jsem neuměl“.

Víc nemáš ve své moci

Když Irena Kawaschová konečně získala svého syna zpět, žila s ním nějakou dobu u rodičů. Až poté, co jí úřady v Kežmarku přiřkly polovinu domu, který patřil jejímu někdejšímu manželovi, přestěhovala se tam. V průběhu let se pak znovu vdala také ona. Za obuvníka Františka Vránu, který si našel dobrý vztah i k Jánovi. Podobně jako si zase on porozuměl se svou výrazně starší sestrou Zlaticou – tou, za níž Irena tak spěchala, když ji NKVD v Popradu zatkla.

Během dospívání v Jánu Antalovi klíčila zvědavost, co se s ním vlastně dělo v prvních letech života. A když to okolnosti konečně umožnily, vydal se odpovědi na část svých otázek hledat i do rodného Elgenu. Ty, které se mu podařilo nalézt, pak v roce 2008 shrnul ve filmovém dokumentu Môj otec Gulag.

Jeho matka Irena se nikdy nedočkala oficiální rehabilitace, formálně tak až do své smrti zůstala zločinnou „špionkou“. Ján si ji ale pamatuje jako statečnou a moudrou ženu, která dala jeho životu tvar i směr, když ho vychovávala tak, aby uměl „žít jako poctivý člověk a neohlížet se na okolnosti“. Protože ty na rozdíl od svých činů nemá ve své moci. Příběh Ireny Kawaschové a jejího syna Jána pro slovenskou a českou veřejnost objevil spisovatel Peter Juščák, který jej mimo jiné zpracoval v románu "A nezapomeň na labutě".