Gertrud Plataisová se narodila 24. srpna roku 1910 do německé rodiny v Dolním Slezsku, na území dnešního Polska. V roce 1925 začala ve městě Breslau, dnešní Vratislavi, studovat na uměleckoprůmyslové škole čtyřletý učňovský obor litograf. Do života mladé absolventky však vstoupil muž, který měl její život změnit navždy. Seznámila se s Karlem Eduardem Plataisem, za něhož se provdala a společně začali plánovat budoucnost daleko od domova.

Sovětský svaz – země zaslíbená

Odhaduje se, že mezi roky 1917 a 1939 se do Sovětského svazu přestěhovalo až osmdesát tisíc dělníků, odborníků a politických exulantů z různých zemí Evropy a Ameriky. Jejich motivace byly rozdílné. Od politických a ekonomických důvodů po touhu začít nový život v nové, progresivní zemi.

V polovině třicátých let padesát procent těchto imigrantů tvořili Němci a Rakušané. Mezi nimi i Gertrud Plataisová a její manžel, kteří do Moskvy odjeli v roce 1932. Gertrud o rok později přijala sovětské občanství. Ačkoliv cizí pracovníky do Sovětského svazu často lákal vyšší plat a lepší životní podmínky, pro manžele Plataisovi život nebyl takový, jak si ho v Německu vysnili a představovali. Přestože Gertrud pracovala jako retušérka v tiskárně, každý den byl bojem o zaopatření základních potřeb. Idyla budování nového života v mladé zemi se začala pomalu rozpadat. Ekonomická krize v roce 1933 přinesla změnu k horšímu všem cizincům, kteří doufali, že na území Sovětského svazu najdou to, co nenacházeli doma.

Konec třicátých let se už nesl ve znamení masového zatýkání, kterému padlo za oběť více než deset tisíc zahraničních pracovníků. V únoru roku 1938 byl zatčen i Gertrudin manžel Karl Eduard. Ona sama se ve vězení ocitla v květnu téhož roku. Nejdříve na Lubjance, potom v Butyrce. „Na Lubjance to bylo strašné”, vzpomíná. „V místnosti určené pro čtyřicet lidí se nás tísnilo sto dvacet osm. Leželi jsme tam na boku vedle sebe jako slanečci a když se chtěl někdo otočit na druhou stranu, bylo to na povel.“

Dne 4. června roku 1938 byla tehdy osmadvacetiletá Gertrud zvláštním soudem NKVD odsouzena jako rodinná příslušnice zrádce národa na pět let do pracovního tábora. Trest si měla odpykat u Akmolinsku v Kazašské sovětské socialistické republice.

Dlouhá cesta do neznáma

Cesta z Moskvy do tábora byla dlouhá a náročná. „Myslím, že to bylo 24. července, když nás vytáhli a nacpali do náklaďáků a pak už tam byl vlak, do kterého nás naložili“ vybavuje si detaily transportu a nelidské podmínky, které ve vlaku panovaly. „Byly to dobytčí vagony, třicet šest žen ve vagonu. A nějak se mi to nepovedlo, pod těmi dvěma patry se mi nepodařilo získat žádný prostor. Nezbylo mi nic jiného, než se položit ke dveřím s dalšími dvěma ženami. A tak jsme tam my tři ležely. Čtrnáct dní jsme takhle jely.“ Kromě nedostatku prostoru bojovaly transportované ženy taky s hladem a žízní. „Chléb až do Akmolinsku se kupoval v Moskvě. Dovedete si představit, jaké to bylo v červenci po čtrnácti dnech. Cestou jsme dostaly slanečky. Nic k pití“

Peklo jménem ALŽIR

Když dorazily do cíle, čekal je šok. Akmolinský tábor manželek vlastizrádců v Kazachstánu byl největší ženský sovětský tábor. Tady byly ženy vězněny za pouhou příbuznost s odsouzenými muži. Tak zvaný ALŽIR byl ohromný velkokapacitní tábor, přes který od roku 1938 prošlo přes 18 tisíc žen, z toho osm tisíc jich tam strávilo celý svůj trest. Režim v táboře byl přísný a nemilosrdný. Těžká práce sedmnáct až dvacet hodin denně, nesplněná norma a nedostatek jídla vytvářely začarovaný kruh, z něhož nebylo možné vystoupit.

Ženy v táboře musely vykonávat fyzicky náročnou práci, často primárně určenou mužům nebo těžkým zemědělským strojům.* „S ostatními jsem přišla na jedno takové pole, které se vůbec neobdělávalo a na kterém bylo více bodláků a plevele než té zeminy. A to hloupé vedení nám vypočítalo normu, kterou by udělal traktor. A my jsme měly jen kosy, takže to bylo nemožné, nezvládly jsme ani osminu normy,“* vzpomíná Gertrud Plataisová na pracovní podmínky v táboře. „Tak jsme samozřejmě dostaly jen 450 gramů chleba. Nedostávaly jsem žádnou večeři, ani kaši jako druhé jídlo v poledne. Jen šči, zelnou polévku, ve které nebylo nic jiného než zelí. A velmi zřídka brambory. A po čtrnácti dnech jsme byly samá kost a kůže. A nejdřív si mysleli, že musíme dostat alespoň šest set padesát gramů chleba a večer trochu večeře, třeba kysané zelí nebo tak něco. Ale pak už bylo pozdě, už jsme se nemohly postavit na nohy.“

Už tak těžký život vězeňkyním komplikovalo ještě surové kazašské klima. V zimě se teplota v Akmolinsku pohybovala okolo čtyřiceti stupňů pod nulou. Letní teploty byly naopak nesnesitelně vysoké a často se vyšplhaly až k osmatřiceti stupňům.

Trest na druhou – samotka

Jakoby ztráta svobody a těžká práce v táboře nestačily a nebyly sami o sobě více než krutou připomínkou moci, kterou nad ženami sovětské vedení má, správa gulagu měla v záloze další disciplinární opatření. Samotkou trestala vězeňkyně za širokou škálu přestupků od neuposlechnutí příkazu nebo odmítnutí práce po přechovávání psacích potřeb. „V lágru byl také trestný tábor a tam byly takové malé domky, kde bylo jen pět nebo šest místnůstek a do jednoho z těch domků mě odvedli“, vybavuje si Gertrud svůj pobyt na samotce, která byla trestem uvnitř trestu. „Otevřeli dveře a strčili mě dovnitř do úplné tmy. A já jsem tam stála, nic jsem neviděla, nic jsme neslyšela. A kam až jsem došla, všechno tam bylo tak nějak slizké, od slin nebo kdo ví od čeho. Schoulila jsem se a najednou nějaký hlas pověděl: Tam v rohu je ještě jedno místo. Tak jsem se tam dopotácela, dřepnula si a přemýšlel, co teď se mnou bude.“

K „rozumu“ neměla takto trestané ženy přivést jen izolace od ostatních, zima a tma, ale hlavně absence jídla. „Otázka zněla: zavolají mě zítra ráno do práce? Pak budu dál dostávat jídlo, ale budu muset do práce. Ale jestli budu muset zůstat doma, tak tři dny nedostanu nic jídlo a třetí den dostanu jenom tuhle šči, tu zelnou polévku. A žádný chleba. Takže to bylo to nejhorší, co si člověk umí představit.“

„Nenávidí vás i tady!“

Nedaleko tábora obehnaného několika řadami ostnatého drátu bylo jezero, které zarůstalo rákosem. Ten byl využíván jako stavební i izolační materiál. Jednoho mrazivého zimního rána byly právě k jezeru Žalanaš v doprovodu stráží přivedeny vězeňkyně, aby tu sbíraly rákos, z něhož se měly stavět nové baráky. Vyčerpané ženy se sotva držely na nohou, ale mechanicky trhaly tvrdou vodní trávu, aby splnily denní pracovní normu a zasloužily si tak alespoň malý kousek chleba.

Když z rákosí vyskákaly vesničané, nikoho to nepřekvapilo, v blízkosti tábora se nacházela osada Žanašu. Děti a staří lidé ale začali Gertrud a její spoluvězeňkyně zasypávat kameny. To byla pro zmučené ženy další rána. Místní se jim vysmívali a sprostě na ně křičeli. Strážné to pobavilo a nehodlali zasáhnout, zlomyslně situaci komentovali: „Vidíte? Nejen v Moskvě, ale i tady vás tihle vesničané nenávidí!“ „Zraňovalo nás to“, vybavuje si pocit křivdy Gertrud. Bolestivé bylo hlavně vědomí toho, že i tady, daleko od hlavního města, lidé podlehli Stalinově propagandě a v obětech politických čistek vidí zločince, kteří si zaslouží trpět.

Kameny s vůní mléka

Podobný scénář se opakoval několik dní. Bílé kameny dopadaly na zesláblé ženy, které jen těžko zadržovaly slzy ponížení. Vysílená a zlomená Gertrud už nebyla schopná se udržet na nohou a spadla tváří přímo na hromadu kamenů, které se kolem žen začaly tvořit. Ke svému překvapení ucítila vůni mléka a sýra. Jeden z kamínků tedy sebrala ze země a vložila ho do úst. Na jazyku se začal rozpouštět a chutnal opravdu jako sýr. Těmito „jedlými kameny“ si tedy rychle naplnila kapsy a v baráku se o ně podělila s dalšími ženami. Kozácké vězeňkyně dobře věděly, co to je. Kurt. Kurt je jedním z národních pokladů kazašské gastronomie – sušený solený měkký sýr podobný tvarohu, který vypadá jako malý bílý kamínek. Místní ho nazývají drahokam. Ve skutečnosti má větší hodnotu než drahý kámen, protože na rozdíl od smaragdů a rubínů dokáže člověka zachránit před smrtí hladem v prostředí, kde je jídlo nejcennější komoditou.

Ukázalo se, že místní našli způsob, jak uvězněným ženám pomoci nehledě na nebezpečí, které by jim v případě prozrazení hrozilo. Zubožené ženy krmili přímo před zraky sadistických strážných. Pod rouškou násilí do rákosových keřů nanosili a schovali kromě kurtu i vařené maso a chleba. Vesničané riskovali a ženám s podlomeným zdravím a zlomenou morálkou dali víc než jídlo – naději. Kromě chuti do života jim vrátili i perspektivu budoucnosti ve světě, kde přežilo dobro.

Život na svobodě

Gertrud Plataisová měla na rozdíl od tisíců jiných štěstí. Gulag přežila. Z lágru se však dostala až v roce 1946, tedy ne po pěti, ale osmi letech. Svobodu pohybu jí konec trestu nepřinesl. Jako ostatní byla „navždy“ vyhoštěna do města Karaganda v Kazachstánu, vzdáleného od Akmolinska asi dvě stě šedesát kilometrů. Tam nejprve pracovala jako šička v dílně, odkud ale byla po dvou letech ze zdravotních důvodů propuštěna.

V roce 1956 byla Gertrud Plataisová rehabilitována a během několika dalších let se pokoušela Sovětský svaz opustit a vrátit se do Německa. Nakonec se jí to podařilo a přestěhovala se do města Erfurt v tehdejší NDR. Roky strávené v sovětském lágru si ale začaly vybírat svou daň, Gertrud byla v tak špatném zdravotním stavu, že první týdny v Německu strávila v sanatoriích a nemocnicích. Podlomené zdraví jí nedovolovalo pracovat, a tak odešla do důchodu. Zemřela v roce 2007.