Narodil se 20. března 1926 ve vesnici Rudziszki v severovýchodní části předválečného Polska (dnes území Litvy). Během druhé světové války vstoupil společně s otcem do Zemské armády, kde získal přezdívku „Sałatek”. Sloužil v jednotce, která působila v oblasti Vilniusu. V létě 1944 se zapojil do operace „Ostra Brama”, jejímž cílem bylo osvobodit město od německé okupace. Během bojů Zemská armáda spolupracovala s Rudou armádou. Po osvobození však byla Zemská armáda sověty odzbrojena a její členové uvězněni. Pietruszko, jeho otec a další spolubojovníci byli uvrženi do věznice v Medininkai.

Krátce na to byli transportováni NKVD v přeplněných dobytčácích do Kalugy. Zde byli Pietruszko a další polští vojáci nuceni vstoupit do Rudé armády. Ti, kteří odmítli, byli zařazeni do trestních jednotek a odesláni kácet les. Pietruszko byl s otcem odeslán nedaleko Sierednikova. V létě zde žili v dřevěných boudách, v zimě si museli vykopat zemljanky. Na práci i na spaní měli jedno oblečení.

Těžká práce a kruté podmínky v táboře se podepsaly na zdraví jeho otce. Když se otcův stav výrazně zhoršil, byl propuštěn a odeslán domů. Ve snaze zachránit syna zfalšoval jeho rodný list, pomocí kterého přesvědčil NKVD, že byl příliš mladý nato sloužit v podzemní armádě. Nedlouho poté byl Pietruszko propuštěn a v lednu 1945 se mohl vrátit do Rudziszki.

Avšak několik týdnů po návratu byl opět s otcem zatčen NKVD a zavlečen do věznice v litevském městě Troki. Zde byl několik dní brutálně týrán, než jej s otcem převezli do věznice Lukiškės ve Vilniusu, kde je umístili do stejné cely. V půlce května 1945 byli opět dobytčáky transportováni hlouběji na území SSSR. Pietruszko pracoval několik měsíců v táboře č. 0321 v Jelšance u Saratova, než byl s ostatními polskými vězni odeslán do tábora v gruzínském Kutaisi.

V Kutaisi pracovali na stavbě továrny na automobily. Pro těžké životní a pracovní podmínky, které řada vězňů nevydržela a v průběhu trestu zemřela, je tábor pamětníky vzpomínán jako místo smrti. Situace v táboře byla natolik kritická, že v roce 1947 polští vězni začali stávkovat. Tři sta vězňů, mezi nimi i Pietruszko, byli v reakci na stávku odesláni do tábora u Astrachaně nedaleko Kaspického moře, kde pracovali v cihelně. Pietruszko zanedlouho po příjezdu onemocněl malárií, ale byl natolik silný, že nemoc přežil a brzy se uzdravil.

Propuštění se dočkal v květnu 1948, nemohl se však odstěhovat do Polska. Sovětské úřady mu povolily pouze návrat do jeho rodného města, které se nacházelo na území, které po válce připadlo SSSR. Zde se opět setkal s rodiči a oženil se. Povolení vystěhovat se do Polska dostal až v roce 1957.