Narodil se v roce 1925 do maďarské rodiny v obci Tomášikovo na jihu Slovenska. Jeho rodiče se živili jako námezdní pracovníci u majetných hospodářů. Sám absolvoval 8 tříd obecné školy – z toho 4 roky v maďarské a 4 roky ve slovenské škole, poté začal rodičům vypomáhat na jejich malém hospodářství.
Poté co se na konci roku 1944 dostali v Maďarsku k moci Němci podporovaní Szálášovci byl stejně jako většina mladých Maďarů odveden na nucené práce do Německa. Na začátku roku 1945 bylo kolem 100 mladých mužů z Tomášikova vyvezeno přes Cheb do sběrného tábora v bavorském Schönawaldu. Jistý čas zde pracovali na místním letišti, nakonec ale měli být nasazeni do bojů v rámci jednotek německé armády.
V polovině března proto vybrané muže přemístili na Benešovsko, kde se nacházel výcvikový prostor německých vojenských jednotek. Ubytováni byli ve škole v Pikovicích. Kvůli rychlému postupu fronty však k jejich bojovému nasazení nakonec nedošlo. Už 6. května 1945 se celá rota ocitla bez velení a vojáci se postupně rozprchli. Skupina Maďarů kolem Ladislava Jankoviče se pokoušela dostat domů, v Milíně je však zadrželi vojáci Rudé armády. Následně je internovali v místním zajateckém táboře.
Již v polovině června převezli Maďary přes Bratislavu do sběrného lágru v Hoszany ve Lvovské oblasti (dnes Hradivka) a odsud je po dalších dvou týdnech v nákladních vlacích deportovali do SSSR. Po měsíční cestě se dostali až k Volze, do tábora u právě vznikající obce Otvažnoje (dnes město Žigulevsk). Zajatci zde byli nasazeni na stavbě vesnických objektů. Ladislav Jankovič měl jako tlumočník více volnosti než ostatní vězni.
V roce 1946 byli vězni přemístěni do velkého zajateckého tábora v Kujbyševu (dnes Samara), kde bylo zadržováno téměř pět tisíc zajatců různých národností. Zpočátku sice vězni trpěli hladem, od roku 1947 se však poměry výrazně zlepšily a zajatci dostávali i malou výplatu. Ladislav Jankovič zde dělal předáka skupině zedníků.
V května 1948 byl nakonec provoz tábora ukončen a vězni propuštěni. Cesta domů znovu trvala téměř měsíc. Přes Debrecín a Budapešť se Ladislav Jankovič nakonec dostal až do rodného Tomášikova. V civilním životě se nejdříve živil znovu jako stavební dělník, poté jako zootechnik, a na konci 50. let se stal předsedou MNV v Tomašikově. Později pracoval jako normovač v místním zemědělském družstvu a i v něm posléze zastával vedoucí funkce. Byl členem KSČ.
Příběh byl zpracován výzkumníky z Ústavu pro studium totalitních režimů v rámci projektu Středoevropská mapa Gulagu.