Narodil se v roce 1920 v jihoslovenské obci Strekov, kde byli jeho rodiče zaměstnáni jako námezdní síla u zámožného židovského statkáře. Od roku 1938 Bolemantovi žili a pracovali na statku téhož hospodáře v nedalekých Bielovcích. V listopadu téhož roku pak byla značná část jižního (kam spadaly i Bielovce) a východního Slovenska odstoupena Maďarsku.

V roce 1941 narukoval Károly Bolemant k 4. husarskému pluku Andrása Hadika v Nyíregyháze. Základní výcvik absolvoval na jihu Maďarska v Szentesi. Do bojů na východní frontě se však tento husarský pluk zapojil až v červnu 1944. V následujících třech měsících se jeho vojáci na území Běloruska (Pinské močály) zúčastnili těžkých bojů s Rudou armádou i řady protipartizánských akcí.

Po státním převratu Szálasiho Strany Šípových křížů v říjnu 1944 se pluk zapojil do bojů na maďarském území. Podílel se zejména na obraně Budapešti. Na Vánoce 1944 se již značně zredukovaný oddíl společně s dalšími přibližně 70 tisíci obránci Budapeště dostal do sovětského obklíčení. Ještě v lednu 1945 se jednotce husarů podařilo ustoupit do doposud neobsazené Budy, v polovině února 1945 však i ona padla do sovětského zajetí.

Zajatci z Bolemantova oddílu byli zprvu zadržováni ve věznicích a sběrných táborech v Budapešti, odkud je Sověti koncem února 1945 deportovali dále na východ. Po několikadenní cestě vlakem se začátkem března 1945 dostali přes rumunské Galati (východní Rumunsko) až do města Reni (dnešní rumunsko-moldavsko-ukrajinské hranici). Hlavním úkolem zajatců v táboře Reni byla stavba ropné rafinérie a ropovodu. Kvůli náročným životním podmínkám – těžká práce, nedostatek potravy, infekční choroby – umíralo v místním táboře dennodenně mnoho zajatců.

Károly Bolemant měl to štěstí, že byl v červnu 1946 přeložen do tábora v Oděse, kde pracoval v závodě na zpracování železa a výrobu pluhů. Poměry se pro něho navíc zlepšily po setkání s bývalým spolužákem ze základní školy, který pracoval ve skupině maďarských pomocných dozorců. Díky přátelství s dalším zajatcem, který pracoval v táboře jako písař, se pak přednostně dostal na seznam osob určených k repatriaci do Maďarska. V červnu 1947 se ocitnul v tranzitním táboře v rumunském Focşani, kde zajatce několikrát prověřovali a zjišťovali jejich původ. Károly Bolemant se prohlásil za občana Maďarska.

Na svobodu se dostal v Debrecínu, kde mu doporučili, aby se v Budapešti dostavil na československý konzulát. Tam se dozvěděl, že jeho rodina nebyla vysídlena do Maďarska, a mohl se tak vrátit domů. Do Strekova dorazil 31. července 1947. Od návratu až do důchodu pracoval v Želiezovcích jako traktorista a řidič nákladního automobilu. Dnes žije v Bielovcích.