Narodil se v roce 1903 ve Lvově, kde absolvoval gymnázium. Během polsko-ukrajinské války v roce 1918 se jako patnáctiletý podílel na obraně Lvova. O tři roky později se jako dobrovolník připojil k polským vzbouřencům bojujícím proti Němcům v rámci třetího hornoslezského povstání. V roce 1929 vystudoval medicínu a nastoupil jako lékař do vojenské nemocnice ve Varšavě.

V září 1939 vzdoroval Německé invazi v armádní skupině „Poznań” a padl do zajetí. Po propuštění se zapojil do odbojové činnosti Zemské armády. Přijal nom de guerre „Tatar” a v hodnosti majora velel jednotkám v oblasti „Obroża”, která zahrnovala i Varšavu. Zároveň ve stejné době oficiálně působil jako lékař v nemocnici v Rembertówě na předměstí Varšavy.

Když Rudá armáda vstoupila 14. září 1944 do Rembertówa, byl přinucen narukovat do polské vojenské jednotky podřízené sovětskému velení. Po dvou měsících byl zatčen komunistickou tajnou policií a uvězněn v Skrobowě. Po půlročním věznění byl společně s dalšími 350 polskými vojáky transportován v květnu 1945 do tábora ve Stalinogorsku (dnes Novomoskovsk), kde strávil dvanáct měsíců. Následoval transport do moskevské věznice Butyrky, kde byl odsouzen 4. prosince 1946 k sedmi letům Gulagu.

Po rozsudku byl vězněn na řadě míst v Sovětském svazu. Nejprve byl odeslán do Minlagu v Intě v Republice Komi, dále pobýval v pracovním táboře ve Stalingradu, v táboře Azbest, v táboře Ministerstva vnitra č. 2 v Charkově a nakonec v táboře Dubravnyj (Javas v Mordvinské ASSR).

Repatriace do Polska se dočkal 9. ledna 1954. Doma v Rembertově se setkal se dvěma syny a manželkou. Krátce na to se přestěhovali do města Kowary, kde přijal místo lékaře. Zemřel v roce 1975 v Józefówě nedaleko Varšavy. Za zásluhy o svobodné Polsko byl oceněn několika medailemi a na jeho počest nese od roku 1998 jedna z ulic v Rembrantově jeho jméno.