Dostala metál od Stalina, pak jí popravili manžela, odebrali syna (který se později stal sovětským národním umělcem) a nakonec ji zavřeli do gulagu v sovětském Kazachstánu. Evženie Věsniková (rozená Němečková) byla jednou ze čtyř českých vězenkyň brutálního ženského lágru v Akmolinsku. Její příběh se sdružení Gulag.cz podařilo detailně zdokumentovat díky pátrání v Kazachstánu. A také s přispěním několika neuvěřitelných náhod.

Evženie nebyla jediná v rodině, s kým si osud zle zahrál. Své si vytrpěl také její bratranec, legionářský spisovatel a diplomat Zdeněk Němeček. V Česku jej za účast v odboji věznilo gestapo a po bolševickém převratu musel před komunisty utéct za Atlantik. Zachránit před stalinskými represemi se snažil i Evženiina bratra Konstantina Němečka. Ten ale nakonec místo cesty na svobodu putoval do gulagu podobně jako jeho sestra. Na deset let.

Stíny Východu

Spisovatelé, kteří za sebou mají dobrodružné životy, obvykle nemají nouzi o náměty pro svou tvorbu. Neměl ji ani Zdeněk Němeček (1894–1957). Mezi světovými válkami ve svých románech zúročil zkušenosti legionáře, který si prošel ruskou anabází, i diplomata, jenž mladé Československo zastupoval ve Španělsku, západní Africe i Spojených státech. Za druhé světové války se zapojil do odbojové činnosti skupiny Parsifal a zajišťoval komunikaci s československou exilovou vládou v Londýně. V únoru 1945 jej ale zatklo gestapo a ve věznici na pražské Pankráci drželo až do samého konce bojů.

Jako přesvědčený demokrat Zdeněk Němeček po únoru 1948 emigroval do Kanady a později do Spojených států. Prožitky člověka, který je nucen opustit domov, shrnul mimo jiné v románu Tvrdá země, jež ale v autorově vlasti poprvé vyšel až v roce 2008 péčí nakladatelství Torst.

Po celou dobu aktivního prodemokratického života provázel Zdeňka Němečka i skrytý, o to ale tíživější stín. Svůj zdroj měl v Sovětském svazu, kde žila druhá větev rodiny Němečkových – Zdeňkův strýc, bratranci a sestřenice. Z původně nadšených komunistů se rychle stali vězni Gulagu.

Jejich příběh se sdružení Gulag.cz podařilo zrekonstruovat během nedávné expedice do Kazachstánu. Značná část pohnutého osudu rodiny se totiž odehrála v ženském táboře Alžir nedaleko Astany, proslulém otřesnými podmínkami. Celých osm let zde strávila Zdeňkova sestřenice, v úvodu zmiňovaná Evženie (rusky Jevgenija) Věsniková, rozená Němečková.

Příbuzné potrestat taky

„Evženie byla moje babička. Pamatuju si, jak mi v dětství v Moskvě po návratu z vyhnanství v 60. letech zpívala české písničky, třeba Tancuj, tancuj vykrúcaj,“ vypráví Anton Věsnik. Ten žije v Moskvě dodnes a pouze čistou shodou náhod jsme se zkontaktovali díky muzeu lágru Alžir. Expedice Gulag.cz tam na podzim roku 2021 pátrala po pozůstatcích lágru a osudech čtyř Češek, které tam byly vězněny, Anton se tamtéž o pár měsíců později zas snažil dohledat informace o své české babičce.

Alžir je vžitá zkratka pro Akmolinský tábor manželek vlastizrádců (Akmolinskij Lager Žen Izmennikov Rodiny). Šlo o největší čistě ženský lágr v bývalém Sovětském svazu. Založen byl v roce 1938, za vrcholu Velkého teroru, během nějž bylo zatčeno přes půldruhého milionu zcela nevinných lidí, přičemž více než polovina z nich byla následně popravena. Zatýkáni byli dělníci, rolníci, příslušníci národnostních menšin (převážně Němci, Poláci, Finové, ale i Češi), a také velká část tehdejší elity. Represe se nevyhnuly ani mnoha oddaným komunistům, často z vysokých kruhů. Proto se také Velkému teroru někdy říká Velká čistka.

Brutální represe se ovšem nezastavily jen u přímo postižených, režim se zaměřil i na jejich rodiny, nejčastěji manželky a děti. Ti všichni byli oficiálně označeni za zrádce vlasti, což stačilo k odsouzení do Gulagu. Tak se do akmolinského tábora dostaly tisíce žen - manželek do té doby významných sovětských činovníků. Evženie byla jednou z nich. Její manžel Jakov Věsnik totiž patřil do skupiny předních bolševických funkcionářů, které semlel Velký teror.

Němečkovi z Hradce a Žitomíru

Pro pochopení celého příběhu je třeba začít v druhé polovině 19. století, kdy se v Hradci Králové narodili bratři Alois a Emanuel Němečkovi. První se později odstěhoval do Josefova (dnes součást Jaroměře), vlastnil trafiku a v roce 1894 se mu narodil syn Zdeněk, budoucí diplomat a spisovatel. Aloisova bratra Emanuela osud zavál mnohem dál. Po studiu na Karlově univerzitě odešel s manželkou do carského Ruska, kde spolu s dalšími českými osadníky osidloval ukrajinské pláně kolem Žitomíru. Přijal pravoslaví a angažoval se například také v ruské sbírce na stavbu pravoslavného kostela Petra a Pavla v Karlových Varech. Později se stal dokonce duchovním a s manželkou Annou přivedl na svět pět dětí. Olgu a Borise (umřeli mladí v důsledku nemocí), Ludmilu, Konstantina a v roce 1897 Evženii.

Rodiny Aloise i Emanuela udržovaly čilý kontakt, bratranci a sestřenice si pravidelně psali a až do druhé světové války se také navštěvovali. Někdy kolem roku 1910 odešel za příbuznými do Ruska i Zdeněk Němeček, který našel práci v moskevské pobočce firmy Laurin a Klement. Tam jej zastihl i začátek Velké války, po němž vstoupil do československých legií a v roce 1919 se vrátil do Československa. Ve stejném roce se údajně na jeden z legionářských parníků ve Vladivostoku chtěl nalodit i Emanuel se svými dětmi, ale z nejasných důvodů z toho nakonec sešlo - a nedlouho poté zemřel v ruském Tambově, nejspíš v důsledku bolševického tažení proti církevním hodnostářům.

Emanuelova nejmladší dcera Ludmila se záhy odstěhovala do Československa, kde se vdala za bělogvardějského emigranta Molodkina. Její sestra Evženie naopak v bolševickém Rusku prožívala velkou lásku s rudým komisařem Věsnikem a bratr Konstantin začal v Moskvě studovat malířství.

Soudruh posloužil, soudruh může zemřít

Jakov Věsnik pocházel z bělorusko-židovské rodiny, v občanské válce velel bolševickým vojskům v Zakavkazí a při jedné z bitev u Baku v roce 1921 byl těžce raněn. Tehdy se seznámil s Evženií Němečkovou, která se na ta místa dostala jako ošetřovatelka. Podle rodinné pověsti Jakovovi hrozilo, že mu amputují obě nohy, ona mu však přísahala lásku za všech okolností.

Nohy Věsnikovi nakonec zůstaly, trpěl ale velkými bolestmi. Časem se z něj stal významný bolševický funkcionář a ve 20. letech pobýval coby představitel sovětského obchodu i s manželkou Evženií ve Spojených státech, Německu a Švédsku. V New Yorku prý v době velké hospodářské krize kupovali pro Sovětský svaz celé vybavení továren a lákali tam i mnohé americké pracovníky. Většina z těch, co souhlasili, později skončila v Gulagu či na popravišti.

V roce 1923 se Jakovovi a Evženii narodil syn Jevgenij a o osm let později byla rodina převelena na sovětskou Ukrajinu do Krivého Rohu. Věsnik dostal za úkol řídit tam stavbu obří slévárny a ocelárny, jež je dodnes největším podnikem svého druhu na Ukrajině - zaměstnává na 30 tisíc lidí. Věsnikovi zkrátka svého času patřili ke smetánce bolševické hierarchie. Než přišel Velký teror.

„V červnu 1937 odjel otec do Moskvy, aby se pokusil vyreklamovat svého náměstka, kterého předtím zatkli. Sám se už ale do Krivého Rohu nevrátil. I jeho zatkli,“ prozradil v roce 1996 ruskému deníku Express Jevgenij Věsnik, z něhož se za sovětských časů stal slavný herec. „Když otec zmizel, máma a já jsme se také vypravili do Moskvy, kde jsme měli na Donské ulici čtyřpokojový byt. Hledali jsme otce, snažili jsme se najít jakoukoli jeho stopu. Marně.“

Jakov Věsnik byl obviněn z přípravy atentátu na předního gruzínského bolševika Sergo Ordžonikidzeho (ten zemřel za ne zcela jasných okolností již v únoru 1937), a 17. listopadu 1937 popraven. Informace o jeho osudu ale sovětské orgány v té době důsledně tajily a rodina se tak vše dozvěděla až s odstupem několika desítek let. Předtím Evženii se synem Jevgenijem - jakožto nejbližší příbuzné prominentního „vlastizrádce“ - čekala bitva o vlastní život.

Věci létaly jako vyplašení ptáci

„Někdy kolem 5. listopadu si přišli pro mámu. Domovní prohlídka. Věci a papíry létaly po místnosti jak vyplašení ptáci. Nějakým zázrakem se mamince podařilo zastrčit mi do trenýrek vkladní knížku. Sláva bohu mě nenutili sundat spodní prádlo. Zapečetili tři pokoje a mně nechali jeden malinký o dvanácti čtverečních metrech, kam jsem si mohl nanosit knihy, otcovy věci, postel, křeslo a nádobí,“ vzpomínal Jevgenij Věsnik. „Pamatuji si, že jsem měl třesavku po celém těle. Maminka mě políbila a řekla: ,Pamatuj si, Žeňo, že tví rodiče jsou čestní lidé a ať se děje, co se děje, nikomu se nepodaří jejich jména pošpinit!’ Pak ji odvedli, v rádiu zrovna ohlásili šest hodin s pravidelným sloganem ,Jitro kreslí něžnou barvou na zdi starobylého Kremlu’. Tak jsem v roce 1937 náhle ztratil otce i matku. Otce navždy a matku na 18 let. Bylo mi 14.“

Pro Jevgenije tím ale podzimní drama roku 1937 ani zdaleka neskončilo. „Za dva dny se vrátili i pro mě. Dva lidé, jeden v civilu, kterému vyčnívala zpod saka pistole, a druhý náš domovní správce, Tatar, evidentně v roli svědka. Přikázali mi, abych si sbalil náhradní prádlo, košili, čepici, ručník a něco k jídlu. Se slovy, že se už nevrátím, mě vyvedli na ulici, kde u brány k našemu dvoru stál nějaký náklaďák s plachtou přes korbu,“ líčí svůj další osud Jevgenij. V autě prý sedělo několik podobných nešťastníků, dětí a dospívajících, které odváželi neznámo kam. Jevgenie naložili mezi ně a auto se vydalo do moskevských ulic. Skrz plachtu bylo vidět, kam jedou. „Když jsme projížděli kolem Donského kláštera, všiml jsem si, že jeho boční brána je otevřená. Využil jsem nepozornosti strážného a taky snížené rychlosti náklaďáku v zatáčce, nenápadně jsem se spustil z korby i se svým nevelkým ranečkem a jako myš hbitě zaplul do otevřené klášterní brány. Jsem vděčný tehdejším spolucestujícím, že mě nikdo neprozradil. Bůhví, co se s nimi potom stalo…“

Jevgenijův další osud by vydal na dobrodružný román. Snažil se co nejrychleji dostat na Kyjevské nádraží v Moskvě, odkud shodou okolností tou dobou vyjížděl vlak do Charkova. Průvodčí v jednom z vagónů popravdě přiznal, že je na útěku a že se potřebuje dostat ke svým charkovský známým. Zřízenkyně jej ukryla na polici za haldou povlečení a dala mu k snědku několik jablek. Měsíc pak Jevgenij prožil v Charkově u rodinného známého, bývalého pomocníka svého otce, který v ocelárnách v Krivém Rohu pracoval jako podnikový právník.

Pomocí různých kontaktů se mu podařilo spojit s Michailem Kalininem, který stál coby předseda Vrchního sovětu formálně v čele celého Sovětského svazu a který se údajně za Velkého teroru snažil zachránit některé vysoké představitele. V roce 1938 ovšem nechal Stalin na osm let uvěznit i jeho manželku. Mladému Jevgeniji Věsnikovi však Kalinin ještě pomoci dokázal.

S jeho otcem se znal ještě z dob, kdy oba pracovali jako zámečníci ve fabrice v Petrohradě. „Vrátil jsem se pak do Moskvy a přímo z nádraží jsem šel na Mochovou ulici, rovnou do čekárny kanceláře Vrchního sovětu. Tam jsem poprosil, aby oznámili, že přijel syn Jakova Věsnika. Představuji si, jaké bylo překvapení dalších přítomných, když tajemník předsedy Všeruského centrálního výkonného výboru přednostně odvedl nějakého ušmudlaného chlapce do Kalininovy pracovny. Ten mě znal odmala. Přivítal mě a hned ztišil hlas: Mámu taky sebrali? Přitakal jsem. Kalinin se zeptal, zda mám v Moskvě nějaké příbuzné a když zjistil, že ano, popřál mi úspěchy ve škole, dal mi nějaké peníze a slíbil, že se mě nikdo ani nedotkne. Pak mi podal ruku a nechal mě odvézt domů do našeho moskevského bytu. Jel se mnou nějaký člověk, přivedl mě k domovníkovi a ukázal na záznam v domovní knize: Neplnoletý Jevgenij Jakovlevič Věsnik, student střední školy, má nařízením M. I. Kalinina povolení bydlet na ploše pokoje 12 čtverečních metrů v domě č. 42 na Donské ulici.“

Jevgenij měl neuvěřitelné štěstí. Tisíce dalších sovětských dětí v obdobné situaci neunikly tristním osudům v dětských domovech či speciálních lágrech Gulagu. A zlému neunikla ani jeho maminka Evženie.

Nejdřív metál, potom zatykač

V roce 1936 ji čekala velká sláva. Dostala vyznamenání z rukou samotného Stalina - řád Pracovního rudého praporu za své organizační schopnosti v rámci Hnutí žen inženýrsko - technických pracovníků. Jako manželka vysoce postaveného bolševického kádru si sice mohla dovolit nepracovat, místo toho se ale coby zdatná organizátorka angažovala například při stavbě drůbežárny v Krivém Rohu. Významně se také zasloužila o výstavbu sítě dětských ozdravných táborů a získala tak věhlas po celém Sovětském svazu.

V podstatě byla jednou z autorek konceptu pionýrských táborů. Když ji za to Stalin v Kremlu ocenil čestnou medailí, možná už tušil, že za rok rozpoutá další vlnu pekla, jež spláchne i dekorovanou Češku a jejího manžela…Po zatčení v listopadu 1937 putovala Evženie do nechvalně proslulé moskevské věznice Butyrka. V té době jí bylo již 40 let a čekalo ji několik měsíců krutých výslechů a vězeňského strádání. Pravidelné ponižující prohlídky všech tělesných otvorů, celé dny strávené na samotce, kde se dalo jen stát a nátlak vyšetřovatelů, aby se vzdala svého muže, vlastizrádce Jakova Věsnika.

Nic z toho Evženii nezlomilo, manžela se nevzdala a v červenci 1938 byla odsouzena jako „člen rodiny vlastizrádce“ (to bylo její jediné provinění) k osmi letům pobytu v pracovně - nápravním táboře a následnému desetiletému vyhnanství. Navzdory všemu podle svědectví v Butyrce dodávala odvahu spoluvězenkyním, udržovala si dobrou náladu a podle dochovaných vzpomínek o sobě pro obveselení ostatních říkala „Nejdřív metál, potom zatykač“ (rusky „sperva orděn, potom orděr“).

Evženii po rozsudku poslali do nově vytvořeného tábora u kazachstánského Akmolinsku (což byl v průběhu posledních 80 let jeden z pěti názvů dnešní Astany - kromě toho to byl ještě Celinograd, Akmola a Nur-sultan). Ten spadal pod obří komplex lágrů Karlag, ovšem brzy si vysloužil – jak už bylo zmíněno - neoficiální název Alžir. Během 15 let existence (1938-1953) prošlo jeho depresivními areály přes 18 tisíc žen mnoha národností (mezi nimi nejméně čtyři Češky), z toho 8 tisíc v něm strávilo celý svůj trest. Jednou z takových byla i Evženie Věsniková.

Ženy s dětmi do tří lety tam přicházely i se svými dětmi, navíc se zde dalších více než 1500 dětí narodilo - převážná většina z nich jako důsledek znásilnění ze strany dozorců. Už jen to vypovídá o podmínkách v odlehlých kazašských stepích. Když děti dosáhly věku tří let, byly matkám odebrány a poslány do dětských domovů ve vzdálených končinách Sovětského svazu. Často se s nimi matky už později nikdy neshledaly, nebylo možné jakkoli dopátrat, kde skončily. Odebrání dětí patřilo k nejtraumatičtějším okamžikům pobytu v táboře, mnohem bolestnějším než hlad, mráz, pravidelné prohlídky těch nejintimnějších míst, i zákaz korespondence s nejbližšími.

České písně pro husy v Alžiru

Na okraji městečka Akmol, kde se tábor nacházel - a kde v 60. letech vzniklo sídliště pro mladé komsomolce, kteří nahradili v místním hospodářství postupně propouštěné vězenkyně - byly počátkem 90. let odhaleny zahrnuté kosterní pozůstatky. Ukázalo se, že jde pravděpodobně o pohřebiště z dob tábora Alžir, kde bylo pochováno více než 600 žen, které byly buď na místě popraveny, případně zemřely v důsledku hladu, mrazu a nemocí. V městečku se dnes nachází muzeum místního Gulagu a jak se podařilo zjistit během naší nedávné expedice, na břehu místního jezera Žalanaš jsou k nalezení i původní lágrové baráky - lázně či kanceláře, které dosud nebyly důkladně zdokumentované.

Vodní nádrž hrála v životě vězenkyň důležitou roli. Díky rákosí hojně rostoucím na jejím břehu, měly v zimě čím topit v lágrových barácích. Bohužel ale hořelo rychle, takže místnosti dokázalo vytopit na pouhých několik stupňů nad nulou. Zimy jsou přitom ve stepním Kazachstánu dlouhé a kruté, mráz může dosáhnout až čtyřiceti stupňů pod nulou.

Ženy měly za úkol rozproudit na místě hospodářství, založit rostlinnou i živočišnou výrobu. Evženie Věsniková zužitkovala své předchozí zkušenosti a dostala na starosti drůbež. „Když šla na pastvu se svým hejnem hus, máchala proutkem a zpívala jim české národní písničky,“ vzpomínala později na léta v Alžiru jiná vězenkyně, Anna Kagan-Patrunova, jejíž memoáry se zachovaly v archivu sdružení Memorial. Díky dalším takto zachovaným vzpomínkám také víme, že Evženie v Alžiru vedla brigádu na vyšívání a organizovala dokonce výstavy rukodělných výrobků. Její vnuk Anton dodnes uchovává několik babiččiných vyšívaných deček.

Mlčení

Sama Evženie žádné vzpomínky na lágr nesepsala a toto období pro sebe zcela tabuizovala. Podle jejího vnuka Antona všechny písemnosti z té doby spálila a snažila se zapomenout. Odseděla si celých osm let, a dalších deset let musela žít v malém městě Kimry nedaleko Moskvy, neboť v důsledku trestu měla po celou tu dobu zapovězený vstup do hlavního města. Přesto prý věřila, že Stalin za nic nemohl a jednalo se o nějaký obrovský omyl.

Obtížně hledala znovu vztah ke svému synovi Jevgenijovi, který se mezitím za války vyznamenal v bojích proti nacistickému Německu a rozjížděl svou hereckou kariéru. Sice se s ním občas vídala i ve vyhnanství, přesto osmnáctiletá pauza zanechala na jejich vztahu velké šrámy. Ty se ještě prohloubily poté, co Evženie objevila synovy válečné deníkové zápisky. Lekla se, že v nich zmiňuje její věznění a proto je raději zničila. „Jako mnoho jiných podobně postižených dětí, i můj otec ze svého neštěstí v nějaké míře vinil své rodiče. Hlavně matku, která vše přežila. Vyčítal jí i to, že se ve dvacátých a třicátých letech v zahraničí věnovala se svým mužem kariéře a jeho zavírali do internátů. Svého otce si ale naopak spíš idealizoval,“ vypráví dnes Anton Věsnik, vnuk Evženie a syn Jevgenije.

Ani Jevgenij se prý nechtěl k represím v rodině příliš vracet. Na veřejnosti o tom v sovětských dobách mlčel a soustředil se na svou kariéru divadelního a filmového herce, které by temná historie mohla spíš uškodit. Nutno dodat, že ve své profesi mimořádně uspěl. Byl všestranný a přesvědčivě zvládal role komické i tragické. Psal scénáře, režíroval, hrál ve více než 120 filmech, lidé ho milovali a časem dosáhl na titul Národní umělec Sovětského svazu. To se prý povedlo jen dvěma hercům, kteří s sebou nesli cejch „nepřítele lidu“. U nás si ho diváci možná vybaví jako učitele matematiky v seriálu Elektronek nebo z adaptace Mistr a Markétka z roku 1996.

Čech? Takže Rus!

Na Jevgenije Věsnika byla pyšná židovská komunita v Rusku, která ho brala za svého. Přestože jeho maminka byla stoprocentní Češka a otec napůl Žid a Bělorus, pro sovětské orgány to nehrálo roli. V jednom z rozhovorů Jevgenij vyprávěl, jak dostával sovětskou občanku: „když se načálnik milice podíval na národnost mých rodičů, zeptal se - Bělorusové jsou Slované, že? Ano, odpovídám. - A Češi? Také Slované, říkám. A tak mi do pasu napsal „národnost ruská“.

Sama Evženie se ke svému českému původu vždy hrdě hlásila, a to i přesto, že se svými nejbližšími příbuznými v Československu se také dostávala do konfliktů. Vždy totiž prý plamenně obhajovala Lenina a revoluci - a logicky se tak musela silně přít s mladší sestrou Ludmilou i jejím mužem, v úvodu zmiňovaným bělogvardějským emigrantem. Sovětský režim sourozencům Němečkovým, kteří v SSSR zůstali, přitom příliš vděku neprojevoval. Kromě Evženie se do soukolí represivního aparátu dostal i její bratr Konstantin Němeček, jehož prý navštěvovai Ludvík Svoboda. Konstantin vystudoval malířství, stal se vynikajícím portrétistou a uměl i fotografovat – což se mu stalo osudným.

Po válce byl v kontaktu se svým bratrancem, v té době již věhlasným spisovatelem a diplomatem Zdeňkem Němečkem, který se mu snažil pomoci vycestovat ze Sovětského svazu a v Československu pro něj hledal práci. V kontaktu byli prostřednictvím československé ambasády v Moskvě a Konstantin se snažil přes její zaměstnance poslat Zdeňkovi ukázku svých prací. Jenomže zastupitelský úřad byl v té době už plný stalinistů a jak vyplývá z archivních spisů, Konstantina udal vojenský přidělenec československé ambasády Štefan Mačo – jeho fotografie předal orgánům sovětské politické policie NKVD. Ta pak Konstantina v říjnu 1948 zatkla, vytvořila z něj špiona a dala jej odsoudit k deseti letům Gulagu.

Odseděl si jich nakonec osm, a to v lágrech v Uchtě na severu evropského Ruska a v Mordvinsku, kam od 50. let posílali sovětské disidenty a kde dnes sedí mimo jiné historik sdružení Memorial Jurij Dmitrijev. Přes mnohé amnestie z éry, kdy v čele sovětského svazu stál Nikita Chruščov, se Konstantin Němeček nedočkal časnějšího propuštění. Prý proto, že jako malíř byl velmi žádán při tvorbě lágrové propagandy.

Z gulagu se tak vrátil až v roce 1957 se silně podlomeným zdravím. Ve stejném roce pak shodou okolností v americké emigraci zemřel i jeho bratranec Zdeněk Němeček, který se mu snažil bezúspěšně pomoci. Nakolik o detailech osudů svých perzekvovaných příbuzných v Sovětském svazu věděla rodina Zdeňka Němečka, se dosud nepodařilo zjistit. Vztahy mezi ruskou a českou větví však po válce slábly. Zdeňkova emigrace, pobyt Konstantina a Evženie v Gulagu i její konflikt se sestrou Ludmilou a naprostý rozpor v pohledu na svět udržování čilých kontaktů jistě nenapomáhal.

Evženie Věsniková zemřela v Moskvě v roce 1977, její syn Jevgenij pak v dubnu 2009. Jeho syn Anton nyní přes všechnu bídu a agresivitu současného Ruska doufá, že se mu podaří dohledat vzdálené příbuzné v Česku i Spojených státech a obnovit dávné kontakty rodiny Němečkových. „Staré křivdy je třeba překonat,“ je přesvědčen.

Štěpán Černoušek, únor 2024