Mapa táborových správ Gulagu a příběhů ze střední Evropy
V rámci muzea Gulag.Online si můžete prohlédnou také mapu táborových správ Gulagu, která vznikla na základě databáze Система исправительно-трудовых...
Narozen 1914 v Karviné. 1939 útěk do Polska. V Litvě odsouzen na 5 let gulagu, která strávil v táborech na Pečoře a v Aktjubinsku. Od roku 1945 ve vyhnanství v Kazachstánu. Domů se již vrátit nemohl, zůstal žít v Litvě.
V červnu 1939 se společně se sestrou Fankou a mladším bratrem Arminem rozhodli uprchnout před nacistickým pronásledováním do Polska. Hranice překročili ilegálně na Těšínsku, tehdy obsazeném Polskem, a dostali se až do Krakova. Egon se na zdejším československém konzulátu přihlásil jako dobrovolný voják a byly mu vystaveny příslušné doklady k odjezdu do SSSR. Za několik dnů je však s bratrem v provizorním bytě v Krakově překvapila polská policie, která hledala uprchlíky bez povolení k pobytu. Egon stačil svého bratra Armina ještě schovat, sám však byl zatčen a odvezen do krakovské věznice. Zde strávil několik týdnů a propuštění se dočkal až po vypuknutí války na podzim 1939. Zůstal ovšem bez dokladů, které mu Poláci již nevydali.
Plánoval proto dojet až do Rigy a odtud přes moře do Švédska. Do Lotyšska se sice dostal – v Dvinsku (dnes Daugavpils) ho však zatkla místní policie, protože u sebe neměl žádné dokumenty. Ve zdejší věznici strávil několik měsíců, z toho první měsíc v samovazbě. V červnu 1940 bylo Pobaltí obsazeno Rudou armádou. Egona Morgensterna mezitím převezli do litevského Vilniusu do nechvalně proslulé věznice Lukiška. Zde ho nakonec tzv. „trojka" NKVD odsoudila za ilegální přechod hranic a špionáž na pět let nápravně-pracovních táborů.
Pravděpodobně koncem března 1941 ho společně s dalšími odsouzenými naložili do dobytčích vagónů (v každém z nich bylo nacpáno kolem 50 vězňů) a deportovali směrem k řece Pečoře. Hlavním úkolem komplexu táborů kolem Pečory (tzv. Pečorlagu) bylo vybudování tisíc kilometrů dlouhé železniční tratě z Kotlasu do Vorkuty. Jedna skupina vězňů z „jeho" lágru tak těžila kámen v blízkém kamenolomu, druhá kácela stromy v lese a třetí upravovala trať pro budoucí železnici. Po týdnu strastiplné cesty vlakem, během níž zemřelo mnoho vězňů, dorazili do Kotlasu, odkud museli k řece Pečoře pokračovat pěšky. Téměř po měsíci pěšího pochodu došli na místo, kde měl tábor teprve vzniknout. Vězni proto zpočátku provizorně přebývali v obrovských stanech.
Těžká práce v nedalekém kamenolomu bez ochranných pomůcek, mizerná strava, náročné klimatické podmínky brzy vedly k velké úmrtnosti vězňů. Po čase začal i Egon Morgenstern trpět vážnými zdravotními problémy – kvůli těžkým omrzlinám mu museli dokonce amputovát prsty na levé ruce. I přes pomoc spoluvězňů měl stále špatné pracovní výsledky, a proto jej přeřadili na stavbu železnice. Ani zde ovšem neplnil základní pracovní normy a následkem malých potravinových přídělů zhubl až na 30 kg.
V roce 1942 byla sice vyhlášena amnestie pro čs. občany vězněné v SSSR, na Egona Morgensterna odsouzeného za špionáž se však nevztahovala. Na přímluvu lékařů-spoluvězňů byl alespoň zařazen na práci v Kazachstánu. Po více než dvou letech v Pečorlagu ho v dubnu 1943 deportovali do dalšího lágru u Akťubinsku (dnes Aktobe), kde byly podmínky pro přežití o něco přijatelnější. Trestanci zde většinou zúrodňovali stepní půdu.
Za další dva roky, v červenci 1945 byl konečně propuštěn na svobodu. Zároveň dostal přísné upozornění, že nesmí opustit místní oblast a musí se pravidelně hlásit na policii. V nuceném vyhnanství v Kazachstánu nejdříve pracoval jako řidič v zemědělském kombinátě, poté přešel ke geologickému průzkumu. Z vyhnanství se mu nakonec podařilo uprchnout a různými spletitými cestami se dostal až do Moskvy, kde se přihlásil na československém velvyslanectví. I když mu zde dali československý pas, nemohl bez souhlasu sovětských úřadů a bez udělení víza opustit území SSSR. Nezbývalo mu nic jiného než se uchytit v Sovětském svazu.
Kvůli neustálému zájmu NKVD musel často měnit místa pobytu i pracoviště. Pracoval například v Moloděčnu blízko Minsku jako železniční dělník, v Pastavy jako nádeník a později jako technolog v lihovaru. Ředitel místního lihovaru mu po čase zařídil právo k trvalému pobytu a v roce 1958 mu bylo přiznáno také sovětské občanství. Poté konečně mohl začít pátrat po svých příbuzných. Přes Červený kříž se mu podařilo navázat spojení se sestrou a o rok později jej v SSSR navštívil bratr Richard. Oba rodiče a jedna z jeho sester zahynuli za války v Osvětimi. Ostatní sourozenci přežili jen shodou šťastných okolností.
V roce 1960 mohl poprvé navštívit Československo, povolení k trvalému pobytu však nedostal. V témže roce se přestěhoval do Vilniusu. Až do důchodu se ve Vilniusu živil jako malíř a natěrač pokojů. V roce 1991 byl rehabilitován za neoprávněné věznění a v roce 2002 mu bylo vráceno české občanství. Dnes je jediným českým občanem, který trvale žije v Litvě.
Související prohlídka: vězeňský barák
Související články