Антон и Карл Шильгави

První díl z dokumentárního cyklu Češi a Velký teror

V zimě, když muklové vycházeli do práce, býval běžně i padesátistupňový mráz. Den za dnem, týden za týdnem, zima na Kolymě trvá devět měsíců. A nikde nic, jen lágry. A příroda: nádherná, ale krutá, stejně jako celá Kolyma, území na ruském Dálném východě, velké jako půlka Evropy a plné zlata a drahých kovů. Právě ty byly koneckonců důvodem, proč zde ve stalinské éře vznikl obří systém pracovních táborů. Těch nejhorších v celém souostroví Gulag.

„Buď prokleta, ty Kolymo, zde přijdeš o rozum a návratu odsud není,“ zpívá se v legendární ruské vězeňské písni.

„Kolyma je kolébkou ruského strachu,“ říká legendární ruský blogger Jurij Duď.

V zimě, když muklové vycházeli do práce, býval i padesátistupňový mráz... Kdo padl, zůstal ležet, pomoci se nedočkal.

I Karel Šilhavý takhle padl, bylo to v pracovní době. Měl kurděje, vstát nedokázal. „A tak ho nechali v té tundře, mysleli, že zemře. Byl tam asi tři dny sám. Pak vyplivl všechny zuby, postavil se a došel do tábora. Jiný vězeň, litevský, byl zubní technik a udělal mu železné zuby. Takže můj táta měl železný úsměv. Jinak podle mě vypadal jak Omar Sharif,“ říká dcera Karla, Irena.

Karel Šilhavý, stejně jako jeho bratr Anton, patřili k tisícům Čechů a Čechoslováků, kteří se ocitli v soukolí sovětského represivního systému. Karel se narodil se v roce 1900 v Pottendorfu nedaleko Vídně do české rodiny Jakuba a Anastázie Šilhavých. Anton byl o sedm let starší, chlapci měli ještě sestru Josefu. Doma se mluvilo česky a německy, ale víc asi německy, protože Karel v dospělosti česky neuměl, vzpomíná Irena Šilhavá.

Anastázie, rozená Procházková, pocházela z Jižních Čech, Jakub z Brna. Do Rakouska se, tak jak to za monarchie bývalo, odstěhovali za prací. A žili prý šťastně, děti rostly a každé léto se vydávaly na vandr do Alp. „Toulaly se po horách a lukách a za kus chleba a džbánek mléka tu a tam udělaly nějakou drobnou práci na statcích, které míjely cestou,“ vypráví zase Elizabeta, Irenina dcera a Karlova vnučka.

Idylu ukončila první světová válka: trvala dlouhé čtyři roky, na jejichž konci se Rakousko-uherská monarchie rozpadla. Rodina Šilhavých zůstala v Rakousku, ale do jejího osudu se měl už brzy připlést nově vznikající Sovětský svaz. Největší země světa, která bratry Šilhavé vtáhne, semele a už nikdy nepustí.

První šel Anton. Narodil se 29. ledna 1893 v Pottendorfu, vystudoval – alespoň dle vyprávění Elizabety – elektrotechniku ve Vídni a v roce 1914 narukoval do rakouské armády.

Odjel bojovat na východní frontu s Ruskem, kde následujícího roku padl do zajetí, pobýval v několika zajateckých táborech a byl také vysílán na pomocné práce k sedlákům do dnešní Permské oblasti na Urale.

Anton se nikdy netajil levicovým smýšlením. „Což rodiče vůbec neschvalovali a můj táta o tom mluvil s pohrdáním,“ vypráví Irena v domku ve středních Čechách, kde žije. „Antona asi Rusko lákalo. Navíc se tehdy rozjel plán GOELRO, stalinský projekt elektrifikace celého Ruska, a Anton byl pozván jako inženýr. V Rusku se oženil, velice spokojený přijížděl domů do Vídně. A pak najednou jezdit přestal...“ Anton byl politicky aktivní už doma v Rakousku, vstoupil prý do sociálnědemokratické strany. V aktivitě pokračoval i v ruském zajetí, v roce 1917 založil v táboře v Novonikolajevsku stranu internacionalistů – válečných zajatců. A o rok později, již po vítězství bolševiků v zemi, vstoupil do místní komunistické strany a také do Rudé gardy, ozbrojené složky bolševiků. Záhy se dokonce stal čekistou, tedy členem nově vznikající tajné policie.

Anton byl zkrátka příkladem toho, jak počátek bolševické vlády umožňoval raketový kariérní start mnoha lidem různého původu, a rovněž faktu, že bolševici zprvu usilovali o mezinárodní charakter revoluce.

Ve 20. letech byl poslán na Ukrajinu, do Dněpropetrovské oblasti, do míst obývaných německými kolonisty. Stal se zde instruktorem stranické činnosti, samozřejmě v němčině. Totéž po několika letech dělal v německých osadách u Azovského moře.

V září 1927 byl pak poslán coby tajemník obchodní komory na sovětskou ambasádu do Vídně, tedy v podstatě domů. Později při výslechu přiznal, že v té době navštěvoval svou rodinu, což potvrzuje i vyprávění paní Ireny. O dva roky později pracoval na sovětské ambasádě v Berlíně a poté se vrátil do Sovětského svazu, kde dál budoval zářnou kariéru. Počátkem 30. let byl jmenován vedoucím úřadu Hlavní správy energetického hospodářství při národním komisariátu těžkého průmyslu. Na starosti měl projekt elektrifikace sovětského hospodářství a jezdil po celé zemi.

V té době už se však v SSSR pomalu začínalo měnit politické klima. Stalin si upevňoval moc, likvidoval politické oponenty a živil vzrůstající podezíravost vůči cizincům.

V roce 1933 se pak vlády v Německu chopil Adolf Hitler – a sovětské orgány, v obavách z vůdcova rostoucího vlivu, začaly potírat Němce ve svých řadách. Prozatím nešlo o masové zatýkání, ale od roku 1934 už NKVD připravovala monstrprocesy s údajnými špiony z řad „nepřátelských národností“.

Anton Šilhavý v této síti uvízl v září 1936.

Zatčen byl v Moskvě, ale k vyšetřování a soudu byl převezen do Kyjeva. Obviněn byl totiž z „účasti na vedení německé fašistické organizace Národní svaz Němců na Ukrajině“. Tuto organizaci měl údajně zakládat právě při svých misích mezi místními německými osadníky ve 20. letech.

Anton po celou dobu vinu odmítal. Po mnoha výsleších, jejichž brutální podobu si ani neumíme představit, nicméně koncem října 1936 napsal vynucený kajícný dopis, v němž určitá „pochybení“ přiznal: „Podporoval jsem vznik německých nacionálních rajonů, což je třeba kvalifikovat jako snahu o získání německé kulturní autonomie na území SSSR. (…) Věděl jsem o Svazu německých kolonistů na Ukrajině, ale nic jsem nepodnikl k jeho likvidaci,“ napsal například (dopis je uchován v jeho vyšetřovacím spise v ukrajinském archivu SBU).

Pomoci už Antonovi nemohlo vůbec nic. Souzen byl spolu v monstrprocesu NKVD spolu s osmi dalšími vysoce postavenými představiteli německé národnostní menšiny v SSSR. České kořeny mu nebyly nic platné, ostatně i mezi Čechy zahájila NKVD o pár let později brutální čistky.

Soud proběhl 15. března 1937 v Kyjevě, Anton byl kromě členství ve fašistické organizaci odsouzen ještě za snahu zpomalit proces elektrifikace venkova a také za přechovávání trockistické literatury. Dostal pět let nápravně-pracovních táborů v „odlehlých“ oblastech země a následnou tříletou ztrátu občanských práv.

Čtvrtého srpna 1937 od něj rodina dostala dopis, že dorazil lodí s vězeňským transportem do Magadanu, brány Kolymy.

Pět let lágrů byl v podstatě dost mírný trest. Ale blížil se Velký teror.

Anton po příjezdu na Kolymu pracoval na zlatém nalezišti Berzina, po půl roce, v únoru 1938, byl ale znovu zatčen, bez ohledu na to, že už pracoval v Gulagu. Obviněn byl tentokrát z členství v povstalecké organizaci a Trojkou NKVD odsouzen k smrti. Zastřelen byl na Kolymě 8. března 1938. Dva týdny poté v Moskvě zatkli jeho bratra Karla.

I Karel studoval vysoké učení technické ve Vídni, jen ne elektrotechniku jako straší bratr, ale mechaniku. Později dle vyprávění Ireny Šilhavé pracoval v Rakousku ve firmě Siemens-Schuckertwerke. „Ve státě byla hospodářská krize, stejně jako v celé Evropě. A tátovi prostě dali na výběr – Argentina, nebo Rusko. Sešla se rodinná rada a říkali: Kdybys jel do Ruska, možná bys našel Antona,“ *vykládá paní Irena s tím, že řečené se odehrálo v době, kdy Anton najednou přestal ze Sovětského svazu jezdit domů, a příbuzní o něm tudíž neměli zprávy. „A to byl důvod, proč vlastně otec do Ruska taky odjel. Možná, že ho nakonec zatkli právě proto, že se (v Rusku) strašně zajímal o bratra a všude se snažil získat nějaké informace. Teprve nedávno jsem se dozvěděla, že v době, kdy otec (do SSSR) přijel, Anton už byl zatčený a pak i popravený.“ *

Paní Irena rodinnou historii líčí tak, jak si ji pamatuje z vyprávění svého tatínka. K dispozici má jen jeho dokumenty z poválečné doby, v kontaktu s jinými příbuznými není. Díky spolupráci s partnery v Rusku (sdružení Memorial) a na Ukrajině (archiv SBU), kteří pomohli dohledat archivní dokumenty a vyšetřovací spisy obou bratrů, se nicméně ukázalo, že příběh bratrů Šilhavých je ve skutečnosti ještě mnohem dramatičtější.

Z Karlova vyšetřovacího spisu, který leží ve Státním archivu Ruské federace v Moskvě a jehož kopii obstarali badatelé ze sdružení Memorial, vyplývá, že mladší z bratrů Šilhavých do SSSR nepřijel až po náhlém zmizení Antonově. Ve skutečnosti se Karel do Sovětského svazu odebral už počátkem roku 1932. Podle všeho také neodjížděl jako zaměstnanec firmy Siemens: v Rakousku totiž o své zaměstnání během Velké hospodářské krize přišel. Je možné – ale s jistotou to nikdy vědět nebudeme – že uposlechl Antonovo vábení. I Karlovo smýšlení totiž mohlo být – alespoň v té době – levicové, stejně jako bratr byl totiž členem rakouských sociálních demokratů. Nedozvíme se už ani, zda byli bratři během společného pobytu v SSSR v kontaktu (archiválie NKVD o tom mlčí) a zda a jakým způsobem se Karel Antona po jeho zatčení snažil najít.

Jisté je jedno: Karel padl do spárů NKVD rok a půl po svém bratrovi. Zatčen byl 24. března 1938.

Ale zpět do roku 1932. Po příchodu do Ruska se Karel nejdřív uchytil jako technik na zkušební radiostanici v Moskvě. Rusky ještě nemluvil, měl tlumočnici s kterou se v roce 1934 oženil a čekali společné dítě, to bylo Karlovi čtyřiatřicet. „A ta tlumočnice nějak otěhotněla (smích), tak si ji táta vzal,“ říká paní Irena. *„Na druhé straně, kdo tenkrát dělal tlumočníky cizincům, že? Ona měla nějakou dobrou rodinu, bydleli v bytě v centru Moskvy. V bytech tehdy nebydlel skoro nikdo, všichni žili v komunálkách, samostatný byt mohli dostat jen ti vybraní, politicky angažování.“ *

Tlumočnice otěhotněla v roce 1934, to bylo Karlovi čtyřiatřicet.

O dva roky později pak Karel Šilhavý přešel z moskevské radiostanice na vysoce prestižní projekt – rozšiřování ulic v metropoli. Desítky velkých budov na Tverské třídě a dalších hlavních moskevských bulvárech byly posunuty o desítky metrů tak, aby ulice vyhovovaly potřebám mohutně se rozvíjejícího města. Ve spolupráci se zahraničními odborníky byla vyvinuta metoda přesunu budov po speciálních kolejnicích (obdobně se později přemisťoval kostel v Mostu).

Podle rodinných vzpomínek Karel na projektu pracoval jako zaměstnanec Siemensu, to ovšem ruské archivy nepotvrzují: podle nich byl pracovníkem příslušného ruského úřadu.

Což ale není tak podstatné. V každém případě byl Karel Šilhavý na jaře 1938 zatčen a obviněn ze sabotáže. Prý měl při pracích na rozšiřování ulic „vyřadit z provozu kompresor, čímž dosáhl přechodu na ruční práci. To prodloužilo pracovní proces a vyvolalo nespokojenost pracujících.“ Diverzní činnosti se měl dle obvinění věnovat i v předchozím zaměstnání na radiostanici, kde údajně „vyvolal poruchu dynama a nekvalitně opravoval další radiostanice“.

Archivy ukazují, že Karel Šilhavý se stal obětí vykonstruovaného procesu s několika údajnými špiony rakouské rozvědky. Na mladého Čecha ukázal jeden zatčený Rakušan po měsíci výslechů. Sám Karel Šilhavý se k účasti na údajné špionáži přiznal pět dní po svém zatčení. Jaké musely být výslechové metody, si ani neumíme představit.

Karlova ruská žena, bývalá tlumočnice, se okamžitě po manželově zatčení nechala rozvést a Karla se veřejně zřekla. „Jejich syna, svého bratra, který byl o generaci starší než já, jsem v životě viděla dvakrát. Byl to pro mě obrovský šok, protože tenkrát už mi bylo asi jedenáct nebo dvanáct a nic podobného jsem nepředpokládala. Milovala jsem tátu a byla jsem žárlivá,“ vypráví Irena.

Karel Šilhavý byl nakonec obviněn ze špionáže, záškodnictví a diverze, paragraf 58, odstavec 6 a 7. Po čtyřech měsících ve vazbě byl koncem července 1938 odsouzen „zvláštní poradou NKVD“ na osm let pracovních táborů – tedy do Gulagu.

Na verdiktu o velikosti papírového útržku je tužkou napsáno „Kolyma“.

Irena Šilhavá říká, že na roky v lágru její tatínek moc nevzpomínal. Nevíme ani, ve kterém konkrétním táboře Karel Šilhavý byl. Zpočátku prý vykonával nejtěžší práce na zlatých nalezištích, postupně však začal – jakožto zkušený inženýr a mechanik – opravovat stroje a měl trochu lepší podmínky.

„Táta měl v lágru kamaráda Waltera, byl strašně křehký. Když už skoro umíral, zachránil ho český doktor. Poslal ho na lehčí práce, což bylo například vysekávání mrtvol z ledu, a to mu zachránilo život,“ vypráví Irena.

Podmínky na Kolymě byly nepředstavitelně kruté, vězni umírali po tisících. Karel Šilhavý měl štěstí: přežil. Po propuštění v roce 1946 ale nesměl z Kolymy odjet, čekaly ho ještě roky vyhnanství. A právě během něho, nejspíš v roce 1950, potkal svou druhou ženu Valentinu, Ireninu maminku.

Valentině v té době nebylo ani pětadvacet. Na Kolymě byla ve stejné pozici jako Karel, ve vyhnanství. Jen si předtím neodpykala roky v lágrech. Mladá dívka měla na Dálném severu zakázáno pracovat, což její tragickou situaci ještě víc komplikovalo a je velmi pravděpodobné, že kdyby nepotkala Karla, Kolymu by nepřežila.

„Moje babička,“ říká Elizabeta, „byla napůl Švédka a napůl Ruska. Přičemž z té ruské linie byla částečně i Francouzka, protože její otec Pavel byl napůl Rus a napůl Francouz. Učil lingvistiku na Lomonosově univerzitě v Moskvě, ale koncem 30. let se stal obětí stalinských čistek: rodina přišla o majetek a pradědu samotného popravili.“

V sedmačtyřicátém roce pak byla coby nepřítel lidu zatčena i Valentina. Rozsudek: jedenáct let vyhnanství bez možnosti práce. Transport na Kolymu trval skoro dva roky, během nichž Valentina prošla celou řadou vězení. „V jednom z nich potkala i legendární překladatelku a spisovatelku Ninu Ivanovnu Gogentorn, která už měla dlouholeté vězeňské zkušenosti a pro babičku se stala nekonečnou studnicí cenných informací nezbytných pro přežití,“ vypráví Elizabeta.

„Psal se rok 1950, když děda Karel potkal babičku – vystrašenou, vyhladovělou, přesto velice krásnou a velmi, velmi mladou. Myslím, že děda tehdy celou situaci přesně pochopil a požádal babičku o ruku, čímž ji zachránil před smrtí. Nehledě na velký věkový rozdíl (Karel byl o šestadvacet let starší než Valentina) měli ti dva hluboký vztah naplněný láskou a porozuměním.“

Novomanželé se usadili ve vesnici Pioněr u města Usť-Omčug v hlubinách Kolymy.

Karel pro svou ženu postavil domek stlučený z papundeklových krabic od součástek k těžké technice, do něhož se v roce 1952 narodila Irena.

„Moje první chůva byl Lumpi, pes, který se mnou spal v minus padesáti stupních venku. V zimě jsem, zabalená do kožešin, spala na obrovské houpačce, kterou táta postavil v den, kdy jsem se narodila, před barákem. A snad díky těm drastickým opatřením jsem byla jedním z mála dětí, které tam neměly rachitidu. Díky těm drastickým opatřením. No a pode mnou spal můj Lumpi, který, jakmile jsem se zavrtěla, okamžitě tahal matku za sukni, aby mě vyzvedla a přinesla do tepla,“ říká Irena.

„S tatínkem jsem mluvila rusky a německy, táta mluvil rusky strašně, se otřesným přízvukem, navíc se rusky učil v lágrech, takže i kvalita toho jazyka… Obrousila se až pak matčiným vlivem. Mezi sebou jsme my, děti na Kolymě, mluvily takovým espernatem, protože tam byli všichni: Němci, Francouzi, Poláci, Estonci, Lotyši, Rakušani, Češi…“

Irena nemá na své kolymské dětství špatné vzpomínky. Děti prý měli všichni rádi, i všudypřítomní vojáci, vyhnanci i ti poslední alkoholici. A špalíry vězňů byly prostě všední realitou. „Ale všude kolem byly strážní věže. Když šly kolony vězňů z lágrů, ženské se jim snažily dávat chleba a tak,“ říká paní Irena.

Jinak ale o svém dětství s nadsázkou říká, že to bylo dětství milionářky: se zlatým pískem, s kaviárem z lososů v řekách... „Nevnímala jsem ani ten mráz, akorát vím, že když jsme se v zimě vracívali z venku, potírali nás lihem. Později, po rehabilitaci, když už jsme žili v Moskvě, jsem se dozvěděla, že doktoři tam měli takový terminus technicus ‚kolymské dítě‘. Rachitické a vývojově opožděné. Já ale byla naprosto zdravá. Díky tomu lososímu kaviáru a otužování.“

Celá rodina zůstala ve vyhnanství pak ještě pět let, až do roku 1957, kdy prababička Anna (matka Valentiny) zázrakem vydobyla povolení k návratu do Moskvy. V té době už byl Josif Stalin čtyři roky po smrti a za vlády jeho nástupce, Nikity Chruščova, začalo období takvaného oteplování a kritiky kultu Stalinovy osobnosti. Začaly rehabilitace obětí politických represí, milionů lidí, kteří byli odsouzeni ve smyšlených procesech. Mezi rehabilitovanými byl jak Karel, tak posmrtně i jeho bratr Anton.

V Moskvě Valentina absolvovala režisérský divadelní kurz, ale do profesionálního divadla ji kvůli původu nevzali. Začala tedy pracovat jako dramaturgyně s dětskými herci, o čemž vydala i knihu s názvem Začneme hrou (rusky Начнем с игры), která je dodnes v ruských divadelních kruzích velmi známá a ceněná. Karel už nepracoval, byl v důchodu a staral se o chod domácnosti – tou byl jeden pokoj ve sdíleném, komunálním bytě.

Rodina uvažovala o odjezdu do Karlova rodného Rakouska či do Československa. Ale to se ukázalo jako nemožné. Karel Šilhavý byl dávno sovětským občanem i když o to nežádal, vazby s Rakouskem byly zpřetrhány a příslušná velvyslanectví byla nedobytnou pevností. „Před ambasádou stál kordon policajtů a jak člověk neměl příslušné doklady dotyčného státu, prostě ho dovnitř nepustili,“ vzpomíná Irena. „Já sama měla uvedenu rakouskou národnost. Ale to tenkrát nebylo nic divného, ve třídě jsme měli Španělku, taky Číňana, Němce nebo Angličana, jehož tatínek na dvoře učil ostatní děti hrát badminton.“

Karel Šilhavý zemřel v Moskvě v roce 1966. Ireně tehdy bylo 14 let. České kořeny v rodině ale zůstaly živé a Irena se nakonec do země svých předků dostala. „S manželem, taky Karlem, nás seznámili společní přátelé v Moskvě. Já občas v žertu říkám, že jsem si vzala prvního živého Čecha, kterého jsem potkala.“ V 80. letech se tak Irena přestěhovala do Prahy i s dcerou Elizabetou z prvního manželství.

„Když jsem se vdala za Karla, matka říkala: jeď a nikdy se nevracej. Když jsem přijela do Prahy, najednou jsem měla pocit, že jsem doma.“

V Česku se Irena Šilhavá živila jako výtvarnice, dnes si užívá důchodu v středních Čechách. Na místním hřbitově zakoupila hrob, kam převezla z Ruska ostatky svých rodičů - Valentiny a Karla Šilhavých. Kruh vedoucí přes Vídeň, Moskvu a Kolymu se tak alespoň symbolicky uzavřel.

„Jsem hrdá na své rodiče, hlavně proto, že přežili, že se nezlomili a nenechali se semlít mlýnskými kameny systému a osudu. A jsem vděčná za to, že byli tak skvěli,“ říká paní Irena.

(Štěpán Černoušek, s přispěním Adély Dražanové)

...

Bratři Šilhaví se stali oběťmi takzvané Německé operace. Během Velkého teroru 1937-1938 totiž sovětský režim internoval své vlastní občany mnoha národností, které považoval z mnoha důvodů za nepřátelské – Poláky, Němce, Finy, Korejce a další. Tyto tzv. národnostní operace zahájila NKVD v roce 1937. Jednou z motivací Německé operace byla obava z války s Německem. Operaci zahájil Stalin svou poznámkou na zasedání Politbyra komunistické strany SSSR z 20. června 1937: „Všechny Němce na našich vojenských, polovojenských a chemických závodech, v elektrárnách i na stavbách, ve všech oblastech zatknout“.

Nejprve v průběhu roku 1937 bylo zatčeno 750-820 německých občanů pracujících v SSSR, z nichž 620 bylo vyhoštěno zpět do Německa. Poté však následovaly represe proti Němcům se sovětským občanstvím, většinou příslušníků tradiční německé diaspory usazené v Rusku ještě z carských dob. Byli mezi nimi ovšem i mnozí specialisté jako bratři Anton a Karel, kteří do SSSR přijeli hledat práci či pomoci budovat komunismus. Během této operace bylo zatčeno 55 005 lidí, z toho 41 898 bylo popraveno. Část obětí německé operace byla i jiné národnosti, a naopak mnoho Němců bylo odsouzeno v rámci jiných represí. Celkem bylo během Velkého teroru 1937-1938 odsouzeno 69-73 tisíc Němců. Počátkem roku 1939 bylo v táborech Gulagu 18.572 Němců - to představovalo 1,4 % z celkového počtu vězňů.

 

Вернитесь к исходной ориентации планшета, или