Lidé umírali po stovkách. Před 80 lety začaly deportace Meschetských Turků

Vezměte si jídlo na tři dny, řekli jim. Na cestě jsou už osmdesát let

Před osmdesáti lety, 15. listopadu roku 1944, byl v jihogruzínské oblasti Meschetie – Džavachetie vyhlášen výjimečný stav, všichni se museli vrátit do svých domů a čekat. Posléze přišel rozkaz: „Vysídlují Vás, nachystejte se. Vezměte si jídlo na tři dny. Máte dvě hodiny.“ Lidé byli naloženi na vojenská auta, která je odvezla na stanici vlaku v Boržomi. Během jediného dne tam byli shromážděni lidé z 220 vesnic a 89 vesnických sovětů. V naprosté většině se jednalo o ženy, děti, staré lidi, popřípadě o válečné invalidy, kteří se právě vrátili z fronty. To byl jeden z důvodů, proč celá operace probíhala hladce – tyto skupiny obyvatel, překvapené nenadálým vývojem, se nestihly a ani nemohly bránit.

Meschetští Turci obývali území dnešní provincie Samcche-Džavachetie, která se nachází na jihu Gruzie u hranic s Arménií. Pod horským pásmem Malého Kavkazu se rozprostírá náhorní plošina sopečného původu, kterou lemuje řeka Mtvkari a několik rozsáhlých jezer. Na místě se zachovaly pozůstatky řady hradů, pevností i klášterů, jelikož se jedná o strategický bod, který v průběhu věků ležel u hranic několika mocných regionálních impérií. Obyvatelstvo je dnes na tomto místě smíšené, tvoří ho zejména Gruzíni a Arméni. Meschetské Turky zde již nenalezneme. Ani po 80 letech od svého vysídlení totiž nezískali možnost vrátit se do vlasti.

Velká proměna

Kdo vlastně jsou Meschetští Turci? Jedná se o turkojazyčné obyvatelstvo, které se v jižní Gruzii začalo formovat přibližně v druhé polovině 16. století poté, co bylo toto území inkorporováno do tureckého impéria. Až do roku 1829 zde byl důsledně zaváděn turecký politický a sociální systém, což se také odrazilo na životě místních obyvatel. Ti byli od politického a náboženského vývoje zbytku Gruzie téměř na tři století odříznuti a většina z nich postupně přijala islám. Zároveň z běžného používání zmizel gruzínský jazyk a nahradila ho turečtina. Změnily se i tradice v oblasti rodinného života, stravování a oblékání.

Když vliv tureckého impéria na Kavkaze začal upadat, nahradil ho postupně nový hráč, Rusko, kterému se podařilo na počátku 19. století připojit území dnešní Gruzie včetně těchto jižních provincií. Tak se začal psát příběh Meschetských Turků v rámci carského a později sovětského Ruska, jehož vládnoucí režimy a národnostní politiky měly na formování jejich identity a další osud zcela zásadní vliv. Carská administrativa pojmenovala poturčené obyvatelstvo jižních gruzínských provincií jako Gruzínce – sunnity. Do oblasti Meschetie – Džavachetie (která přibližně odpovídá dnešní provincii Samcche-Džavachetie) přesídlila také 30 tisíc Arménů, kteří doposud žili ve východotureckých oblastech Karsu a Ardahanu, ale preferovali vládu nábožensky spřízněného křesťanského národa. Na počátku 20. století tak v provincii Meschetie – Džavachetie žilo 80 tisíc Arménů, 59 tisíc Gruzínců – sunnitů (tedy Meschetských Turků), 3 tisíce takzvaných Batumských Kurdů a tisíc příslušníků dalších minoritních etnik. Arméni žili ve městech a živili se především obchodem, Meschetští Turci se zabývali zemědělstvím.

Změna národnosti

V období Sovětského svazu byli Meschetští Turci pod neustálým drobnohledem, jelikož žili v pohraničním pásmu. Vzhledem k jejich historii panovalo podezření, že místo toho, aby byli loajálními sovětskými občany, budou vždy tíhnout k Turecku. Sovětská národnostní politika se snažila tento problém vyřešit různými způsoby. Ve 20. letech bylo rozhodnuto, že Meschetští Turci by více než k nepřátelskému Turecku měli tíhnout k sovětskému Ázerbájdžánu, jehož obyvatelé jsou s nimi taktéž jazykově a nábožensky spřízněni. Nastala tedy vlna, během které se Meschetští Turci stali oficiálně Ázerbájdžánci. V letech 1923–1926 jim byla tato národnost vpisována do všech dokumentů a do regionu byli z Ázerbájdžánu zváni učitelé, kteří přeučovali místní obyvatelstvo jazyk.

V roce 1926 byla, již pod Stalinovým vlivem, tato politika částečně přehodnocena a Meschetští Turci byli až do roku 1935 označováni prostě jako Turci. Pak se na tři roky vrátila vlna jejich označování za Ázerbájdžánce a od roku 1938 byli striktně uváděni jako Gruzíni. Ve svých dokladech tak mohli být členové jedné rodiny označeni jako příslušníci hned tří různých národností, což jim ve složitém byrokratickém systému Sovětského svazu, ale i pozdějšího Ruska 90. let, způsobovalo nemalé komplikace. Meschetští Turci se sami primárně identifikovali na základě toho, do jaké rodiny (gil) či k jaké vesnici (küv) patří. Jejich společenství bylo tradiční a vlivem nízké vzdělanosti, hlavně u starších lidí, také velmi konzervativní.

Pokládá se za účelné vysídlit

Když Německo v roce 1939 napadlo Sovětský svaz a rychle postupovalo směrem na východ, Josif Stalin nařídil první vlny deportací sovětských národů. Deportace byly mimo jiné motivované obavou, na čí stranu se přidají regiony obývané jinými národnostmi, až se k nim přiblíží fronta. Příznačná pro toto období byla deportace přibližně 1,2 milionů občanů německého původu obývajících Sovětský svaz. Ne tak jasné byly příčiny deportace ostatních národností, které se odehrály až po bitvě u Stalingradu, která byla završena sovětským vítězstvím v únoru 1943. Hlavním argumentem byla kolaborace postižených národů s nacistickým Německem, které se ale na většinu území, kde tyto národy žily, nikdy nedostalo a jednotky podporovatelů těžko mohly ospravedlnit odsunutí celých národů.

Meschetští Turci se stali obětí operace Razgruzka neboli "vykládka". Konkrétně se jednalo o odsun muslimského obyvatelstva z pohraničních pásem Gruzínské SSR. Meschetští Turci a menšinová etnika Chemšinů a Kurdů přitom nemohli být obviněni z kolaborace s Němci, kteří se k této oblasti vůbec nepřiblížili. V oficiálních publikacích tak byla později celá akce prezentována jako preventivní ochrana místního obyvatelstva před případným vznikem další válečné fronty se sousedním Tureckem. To sice drželo podél hranice již od začátku války kolem 30 divizí, jednalo se však o opatření, které dojem budoucí rozsáhlé agrese mohlo vyvolat jen těžko. Navíc bylo Turecko neutrálním státem.

Provedení celé operace, která byla pravděpodobně plánována již od jara roku 1944, bylo přiděleno tajné službě NKVD. Ta ze svých řad vydělila 20 tisíc lidí, kteří vysídlení realizovali, a to mezi 15. – 25. listopadem 1944. Předpokládaný počet vysídlenců byl odhadován na 86 tisíc Meschetských Turků, Kurdů a Chemšinů. Přibližně 40 tisíc mělo být přesídleno do Kazašské SSR, 30 tisíc do Uzbecké SSR a 10 tisíc do Kyrgizské SSR. Z transportů byly vyloučeny ženy vdané za příslušníka jiné, nemuslimské, národnosti. Pro 30 tisíc mužů bojujících zrovna na frontě za Sovětský svaz byly naplánovány doplňující transporty, které je měly odvézt poté, co se vrátí z války domů.

Hrůza transportu

Už od poloviny října 1944 se v oblasti Meschetie – Džavachetie začali postupně shromažďovat sovětští vojáci a zároveň skupiny civilistů, kteří byli vybráni k tomu, aby po deportaci území znovu osídlili. Tento “předvoj” si obhlížel a vytipovával nejlepší domy a pole. Místní obyvatelstvo začalo být nervózní, kolovaly zvěsti, podle nichž přítomnost vojáků znamenala přibližující se německou frontu. Ta však ve skutečnosti byla několik tisíc kilometrů daleko.

Dne 17. listopadu 1944 bylo již na cestě 25 vlakových souprav, ve kterých se těsnalo podle různých zdrojů od 90 tisíc do 115 tisíc lidí. Ti ještě netušili, že na cestě nestráví avizované tři dny, nýbrž tři až čtyři týdny. Nikdo si nevzal dostatek potravin a příděly jídla byly jen minimální. Vážný problém představovala také absence pitné vody. Transport zastavoval pouze jednou za několik dní. Ve vagónech nebylo kromě trochy sena, na kterém měli přesídlenci spát, vůbec nic. Hygienické podmínky byly otřesné a mezi lidmi se na tak malém prostoru velmi rychle rozšířily různé nemoci, včetně skvrnitého tyfu.

Největší utrpení ale představovala zima. Transporty mířily kolem Kaspického moře severně k Uralu, kde se průměrné teploty na začátku prosince pohybují kolem minus patnácti stupňů. Lidé, hladoví a vysílení cestou začali po stovkách umírat. „Prvními nemocnými, kteří začali umírat byli starci a děti. Další nemocní leželi bez pohybu na podlaze a umrzali. V tento okamžik nastalo to nejhorší neštěstí, které dolehlo i na ty nejvíce odolné a trpělivé. Mrtvé za křiku jejich blízkých vynášeli z vagonu a nechávali ležet podél železnice v závějích. Zůstali bez pohřbu, napospas divokým psům, vlkům a vránám,“ vzpomíná Nazira Vačnadze, jejíž deníkové zápisky vyšly v roce 2004 v Gruzii knižně. Stalin byl s celou operací spokojen a vyznamenal 413 lidí, kteří se na ní podíleli.

Doma cizincem

Jelikož Meschetští Turci neměli na území Gruzie narozdíl od ostatních deportovaných národů nikdy žádný vlastní autonomní útvar a k případu nebyly v té době vydané žádné oficiální zprávy, o jejich smutném osudu se ještě dlouhá léta vůbec nevědělo. Žádnou zprávu nedostali ani jejich příbuzní, bojující v té době na frontě. „Účastnil jsem se obrany Leningradu. Na začátku roku 1945 jsem byl demobilizován v důsledku zranění. Když jsem se vrátil do své vesnice, s nikým známým jsem se nesetkal. Přišel jsem do domu, který obývala moje rodina, ten byl však již osídlen Gruzínci, kteří mě informovali o deportacích. Spolu s malou skupinou dalších demobilizovaných vojáků, Meschetinců, jsme se vydali hledat své rodiny do Střední Asie. Neměli jsme adresy, ani žádné další údaje. V prosinci 1945 jsem konečně našel svou matku v Taškentu,“ vypráví Achmed Bairachtov, jehož paměti vyšly v roce 1998 v New Yorku.

Pole a domy Meschetských Turků byly poskytnuty Gruzínům, část území se stala přísně střeženým pohraničním pásmem, do kterého bylo převeleno 20 tisíc pohraničníků. Majetek jednotlivých meschetských rodin byl rozkraden, také byly hromadně spáleny jejich dokumenty, které se nacházely na místních úřadech. Veškeré důkazy o tom, že v oblasti žil kromě Gruzínů a Arménů ještě jeden, muslimský národ, tak byly pečlivě zameteny pod koberec.

Jiné země, zvláštní režim

Nejvíce přesídlenců nakonec přijal Uzbekistán. Na jednu stranu se nové pracovní síly uzbecké ekonomice hodily, na stranu druhou pro ně z počátku nebyl dostatek potravin a léků. Navíc úmrtnost v řadách deportovaných byla obrovská. Jednak v důsledku krutých podmínek během přesunu, ale v mnoha případech i kvůli naprosté změně klimatu, ve kterém nyní žili.

Podobná situace panovala i v ostatních středoasijských státech, do kterých byli Meschetští Turci vysídleni. Rodinné i společenské vazby byly zpřetrhány. Lidé měli minimální šanci zjistit, jestli jsou jejich příbuzní a blízcí přesídleni do úplně jiného středoasijského státu nebo žijí ve vedlejší vesnici. A to především kvůli zvláštnímu režimu, kterému všichni přesídlenci podléhali. Ten zahrnoval život na přesně vyznačených územích, která nebylo možné bez povolení opouštět. Každý obyvatel se musel jednou za 14 dní hlásit na místním vojenském velitelství. Za nedodržení těchto pravidel hrozilo 15 až 20 let gulagu.

Zmařené naděje na návrat

Z počátku vysídlenci, kteří měli za to, že byli odsunuti kvůli postupu německé fronty, čekali na vlak, který je odveze zpět domů. „Očekávali jsme brzký návrat do vlasti, a proto jsme se nijak nezabydlovali. Pravidelně se objevovaly zvěsti, že na nádraží pro nás již připravují vagony. To pokračovalo během prvních tří, čtyř měsíců. Nakonec jsme pochopili, že se nás zřejmě pod záminkou evakuace zbavili, a ačkoliv jsme nechápali proč, začali jsme se definitivně usazovat na novém místě,“ popsala situaci Nazira Vačnadze. Počátky byly kruté. Lidé, kteří většinu věcí sebraných z domova po cestě a v prvních dnech pobytu směnili za potraviny, vlastnili často jen oděv, který měli na sobě. Budovy, do kterých byli nastěhováni, byly přeplněné a špinavé, bez jakéhokoliv vybavení. Několikrát tak vypukly epidemie skvrnitého tyfu v jejichž důsledku bylo mezi Meschetskými Turky v letech 1945–1950 zaznamenáno 19 047 úmrtí.

Mezi Meschetskými Turky rostlo povědomí společné etnické identity, která předtím prakticky neexistovala. Přes postupnou integraci s místními vytvořila zkušenost deportace dělící čáru, která jasně vymezovala, kdo jsme “my” a kdo jsou “oni”. Ono “my”, totiž společná etnická identita, se podílela i na zavedení praxe svateb pouze v rámci meschetské komunity. Stmelujícím faktorem se stal i lety posilující mýtus o původní vlasti, ztraceném ráji, do kterého je třeba se jednou vrátit. Idealizace života v Meschetii se stala součástí legend, které byly předávány z pokolení na pokolení, udržovaly tak pocit výjimečnosti celé etnické skupiny a chránily ji před celkovou asimilací. Dodnes je skoro každý příslušník tohoto etnika, nezávisle na věku a státě ve kterém nyní žije, schopen jmenovat místo, odkud pocházeli jeho předci v Gruzii.

Slaná svoboda

Po Stalinově smrti a následném odstranění Lavrentije Beriji z funkce vrchního velitele NKVD svitla v roce 1953 všem deportovaným národům naděje na změny. Část postižených se dočkala rehabilitace a směla se vrátit domů. Jednalo se však jen o menší skupiny obyvatel jako byli například deportované komunity Poláků nebo někteří kulaci. Opravdový přelom přišel až v únoru 1956 na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS), v rámci kterého nový vůdce Nikita Chruščov odsoudil mimo jiné i porušování základních principů národnostní politiky Sovětského svazu během Stalinovy vlády. Jeho postoj položil základy následným rozsáhlým rehabilitacím. Pro ty národnosti, kterých se rehabilitace týkaly, znamenal návrat do vlasti nejen odčinění starých křivd, ale také přiznání neviny ve věci kolaborace s nacisty za Druhé světové války. Jejich příslušníci se opět stali plnohodnotnými obyvateli Sovětského svazu. Do svých domovů se tak vrátili Kalmyci, Čečenci a další severokavkazdké národy.

Ne všechny deportované skupiny ale měly to štěstí. K těm, kterým se vyhnulo, patřili i Meschetští Turci. Ty ve svém výčtu nespravedlivě postižených Nikita Chruščov vůbec nezmínil. Dne 28. dubna 1956 bylo alespoň vydáno nařízení předsednictva Nejvyššího Sovětu SSSR č. 136/142, které je zbavilo povinnosti dodržovat speciální režim pro přesídlence. To bylo ale asi tak všechno. Nařízení výslovně zmiňovalo, že odvolání speciálního režimu sebou nenese povinnost vrátit jim jejich majetek, konfiskovaný během vysídlení a že dotčené osoby nemají právo vrátit se na místa, ze kterých byly vysídleny.

V očekávání nové vlny rehabilitací však Meschetští Turci začali Střední Asii masově opouštět. „Snažili se co nejdříve vrátit do vlasti a začít nový život, znovu všichni společně. Nepochybovali, že všechny problémy zůstaly za nimi. Na hranici však zjistili, že cesta dále je pro ně uzavřená. První přibyvší si mysleli, že nařízení o jejich rehabilitaci do Gruzie ještě nedorazilo, rozložili tedy stany a rozhodli se čekat. Stále přibývali další a další. Když byla situace již neudržitelná, Ústřední výbor Ázerbájdžánské SSR jim nabídl možnost kompaktně osídlit oblast slaných půd v Muganské stepi. Moc dobře věděli, jak tento malý národ dokázal ve Střední Asii zkultivovat neúrodné pustiny a řekli si, že se slanými půdami si poradí také,“ píše Nazira Vačnadze.

Smíte se vrátit, ale ne domů

V Ázerbájdžánu se takto ocitlo na 25 tisíc Meschetinců. Mnozí z nich měli v pasech zapsánu tamní národnost, takže mohli „dočasně“ zůstat, doufali však v brzkou cestu do své vlasti. Přes snahy aktivistů, kteří dávali dohromady petice a stěžovali si u sovětských orgánů, se však situace neměnila a mnozí z Meschetských Turků se proto začali vracet do Střední Asie. Několik málo rodin, kterým se na území Gruzie podařilo nějakým způsobem dostat, bylo znovu vyhnáno.

Mezi Meschetinci se začaly formovat skupiny, jejichž cílem bylo udržovat kulturní identitu a usilovat o právo národa na návrat do Gruzie. První takové organizace začaly vznikat v Ázerbájdžánu na počátku 60. let. Až 30. května roku 1968 byl zveřejněn výnos předsednictva Nejvyššího Sovětu SSSR, který určoval, že muslimské obyvatelstvo deportované z jižní Gruzie má právo žít na celém teritoriu Sovětského svazu, pokud to umožňuje pasový režim daného místa. Právě tato podmínka ale vylučovala návrat Meschetinců do pohraniční zóny, která se nacházela z velké části na území, jež původně obývali.

Krvavý červen

Roky neúspěchů poznamenaly hnutí Meschetských Turků hlubokou krizí, která zapříčinila jeho rozštěpení do různých názorových proudů. Jeden z nich zdůrazňoval gruzínský původ celé etnické skupiny a prosazoval návrat do rodných míst, kde se měla asimilovat s místním společenstvím. Druhý podporoval myšlenku tureckého původu Meschetinců. Zprvu také bojoval za návrat do Gruzie, postupně se však začal orientovat na Turecko, které se zdálo být více přístupnější myšlence přijetí spřízněného národa než křesťanská a stále nacionalističtěji orientovaná Gruzie.

V Uzbekistánu podle sčítání obyvatelstva z roku 1989 žilo 106,3 tisíce Meschetských Turků. Jejich opravdový počet lze ale stanovit těžko, někteří z nich byli v pasech zapsáni jako Ázerbájdžánci či Gruzínci, vyskytovaly se však i případy, kdy bylo v dokumentech uvedeno pouze „Kavkazci“. Podle expertů se mohl počet Meschetinců žijících v Uzbekistánu vyšplhat až na 160 tisíc lidí. Ve většině regionů, kde žili, sice vytvářeli kompaktní osídlení, přesto se během půl století života v Uzbekistánu plně integrovali do společnosti. Náhlá zásadní změna v přístupu k nim proto byla víc než nečekaná.

V druhé polovině května 1989 se strhlo několik bitek mezi tureckou a uzbeckou mládeží. Prakticky bez následků, ve společnosti se však začaly šířit pomluvy o údajných rozsáhlých výtržnostech spáchaných Meschetinci. Média hysterickou atmosféru masivně přiživovala a už začátkem června zemi zachvátila série pogromů vůči turecké menšině. Během pouhých několika dnů tak vzala desetiletí poklidného soužití za své. Podle údajů ústředního výboru komunistické strany Uzbekistánu zemřelo v té době 103 lidí, zraněno bylo 1011 lidí a počet zničených obydlí se vyšplhal na 800. Aby se situace uklidnila, nařídilo nejvyšší sovětské vedení evakuovat do jižního Ruska asi 15 tisíc Meschetských Turků, kteří žili v oblastech, kde byli nepokoje nejsilnější. Masy vystrašených Meschetinců ale začali zemi v kvapu opouštět i dobrovolně. Bezmyšlenkovitě za sebou zanechávali všechno, co během let dokázali vybudovat. Do září 1989 takto odešlo kolem 50 tisíc lidí, na začátku roku 1990 to bylo již 90 tisíc, včetně těch, kteří byli evakuováni. Většina z nich uprchla do jižního Ruska, menší skupiny směřovaly do Kazachstánu a Ázerbájdžánu za svými příbuznými. Pro starší generaci Meschetských Turků, která žila ještě na území Gruzie, tyto události znamenaly již druhé přesídlení.

Po pádu impéria

Po pádu sovětského impéria se Meschetští Turci ocitli rozeseti na území celkem 7 států – Uzbekistánu, Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Ruska a Ázerbájdžánu. Menší počet jich uprchl na Ukrajinu a několika rodinám se podařilo za nejasných podmínek usadit v Gruzii. Zmizelo sice jednotné svazové teritorium, takže jednotlivé části společenství rázem žily za různými hranicemi, nová situace však dávala také naději, že by nezávislá Gruzie konečně mohla umožnit deportovaným repatriaci. V zemi ale záhy začala zuřit krvavá občanská válka, která pokračovala až do roku 1995. Představa návratu několikasettisícové menšiny, jež by se potenciálně mohla stát zdrojem dalšího společenského napětí, byla za této situace odkázána do říše nemožného.

Meschetským Turkům, kteří byli evakuováni či sami utekli do jižních oblastí Ruska, nezbývalo než se smířit s myšlenkou, že se budou muset na neurčito usadit zde. Většina jich byla umístěna do dvou regionů blízko gruzínské hranice, konkrétně do Stavropolského a Krasnodarského kraje.

Právo zůstat navždy

Z čím dál tíživější situace Meschetincům pomohla až intervence několika mezinárodních organizací. Stěžejní roli přitom sehrála především Mezinárodní organizace pro migraci, která dokázala vyjednat jejich přesídlení z Krasnodarského kraje do USA. První informace o tom, že takové šance budou moci Meschetští Turci využít, se začaly objevovat v roce 2002. Americká politická reprezentace byla přesídlení nakloněna i proto, že jej mohla využít v rámci strategických snah o zlepšení vztahů s muslimským světem, zejména pak s Tureckem, které je jejím klíčovým partnerem v regionu. Pozitivní roli sehrál i fakt, že ze strany Meschetinců nehrozilo teroristické nebezpečí.

Washington jim tak nakonec přiznal status „běženců speciálního humanitárního významu“, kteří mají právo zůstat v USA již navždy. Pro přijetí do programu byla klíčová čtyři kritéria. Žadatel musel předložit důkaz, že je minimálně z poloviny etnickým Turkem, a to buď prostřednictvím dokumentace nebo důvěryhodným svědectvím (v dokumentaci, jak již bylo zmíněno, totiž často figurovala úplně jiná národnost). Dále musel doložit, že v Krasnodarském kraji žil už před 1. lednem 2004 – a že do něj prchl z Uzbekistánu. Kritiky se proto dočkal fakt, že tak byla upřena pomoc těm, kteří uprchli z ostatních středoasijských států – Kyrgyzstánu a Kazachstánu, kde ovšem byla situace na počátku 90. let také velice vyhrocená.

Dobytí ráje

Do programu přesídlení se přihlásilo kolem 17 – 20 tisíc Meschetských Turků, z nichž zmiňovaná kritéria splnila naprostá většina. Americké úřady pak rozhodly, že Turci nebudou žít v kompaktním osídlení, nýbrž na území třiceti amerických států podle toho, kolik uprchlíků je každý z nich schopen přijmout. Při přesídlování byl kladen důraz zejména na udržení rodinných svazků, které jsou základním pilířem meschetského společenství. Po pěti letech pobytu na americkém území si pak Meschetští Turci mohli podat žádost o získání amerického občanství.

Komunita se s pomocí amerických úředníků za oceánem rychle postavila na vlastní nohy a jednotlivé rodiny se dnes napříč Státy hojně navštěvují. Ve srovnání s předchozím životem se pro ně nová domov stal tím hledaným rájem, kterým měla být původně Gruzie.

Rozptýlení

Co se možnosti návratu Meschetinců do původní vlasti týká, pohnuly se ledy až ve chvíli, kdy se Gruzie začala zajímat o integraci do evropských struktur, konkrétně do Rady Evropy. Jako jedna z podmínek jí bylo stanoveno přijetí zákonů, které by zcela rehabilitovaly Meschetské Turky. Gruzínská politická reprezentace souhlasila – a nad rámec žádaného slíbila podniknout i další kroky, které by usnadnily repatriaci vysídlených. K praktické realizaci tohoto závazku ale nakonec došlo jen z velmi malé části. Zákon o repatriaci osob násilně přesídlených bývalým Sovětským svazem z Gruzínské SSR ve 40. letech 20. století byl ratifikován gruzínským parlamentem a vstoupil v platnost v roce 2007. Přijatý zákon však nevytvořil žádné zvláštní podmínky pro návrat Meschetských Turků do Gruzie.

Sen o společné etnické identitě

V současné době tak v Gruzii žije okolo jeden až dva tisíce Meschetských Turků, kterým se podařilo projít složitým byrokratickým procesem a vrátit se do své domoviny. Ti popisují své vztahy s místním obyvatelstvem většinou pozitivně. Obavy z nebezpečí, jaké by mohla představovat muslimská menšina, často mizí při osobním kontaktu. Ten však většina gruzínské populace postrádala. A bála se také, že by Meschetští Turci po návratu do země usilovali o autonomní statut, což by časem mohlo vést k dalším nebezpečným konfliktům v už tak krajně napjaté atmosféře ve společnosti. Naprostá většina Meschetských Turků, jejichž populace je dnes odhadována na 300 tisíc lidí, už velmi pravděpodobně zůstane žít rozptýlena v různých zemích světa a bude sdílet jejich osud. To se týká například těch, kteří žijí na území Ukrajiny a jsou aktivními účastníky i oběťmi válečného konfliktu. Udržet v takových podmínkách společnou etnickou identitu se zdá takřka nemožné.

Autor: Nela Laryšová