Rozměr sovětských represí a počet jejich obětí

Úvod

Represivní činnost sovětského režimu byla politicky motivovaná a masová, přicházela v několika vlnách a týkala se nejrůznějších skupin.
Politické represe začaly už za Lenina a pokračovaly i v poststalinském období, poslední političtí vězni byli na svobodu propuštěni až v roce 1991 za vlády Michaila Gorbačova.

Represe jsou neoddělitelným rysem sovětského režimu. Tento nástroj vznikl hned na počátku bolševické vlády a neskončil ani Stalinovou smrtí. Státní násilí fungovalo jako univerzální řešení libovolných politických a sociálních problémů. Myšlenka státního násilí byla vždy bezpodmínečně ukotvená v sovětské komunistické ideologii. V prvních desetiletích sovětské epochy (do roku 1953) se státní násilí uskutečňovalo formou stálého a masového politického teroru. Každoročně se represe dotýkaly stovek tisíců lidí. Teror byl páteřním prvkem tohoto období a poskytoval možnost centrální kontroly, ničil mezilidské vztahy (aby předešel možnému odporu): poskytoval možnost rychlého mocenského vzestupu a zároveň znemožňoval, aby se ideologie jakkoli modifikovala a upravovala. Vinou teroru bylo obrovské množství lidí nuceno žít v otrockých podmínkách. Po smrti Stalina nabyl teror podobu daleko selektivnější, počet uvězněných z politických důvodů se ustálil na zhruba několika tisících nebo dokonce několika stovkách lidí ročně. Zatýkání skončilo v roce 1987, když Sovětskému svazu zbývalo už méně než pět let existence.

V poststalinském období (do poloviny 60. let) provázela nové politické represe i rehabilitace obětí teroru 30. a 40. let. Potom se rehabilitační proces de facto zastavil a v nové síle a v nových ideologických rámcích pokračoval až v roce 1988.

Základní rysy sovětského politického teroru

1. Masové rozměry teroru. Jeho oběťmi se staly miliony lidí. (podrobněji níže)

2. Bezprecedentní doba trvání teroru. Jeho přímými i vedlejšími obětmi a také svědky se stalo čtyři nebo dokonce pět generací sovětských (ruských) občanů.

3. Centralizace teroru. Vykonávaly jej sice všechny bezpečnostní složky (mimořádná komise Čeka, tajná policie OGPU, lidový komisariát vnitřních záležitostí NKVD, ministerstvo státní bezpečnosti MGB, výbor státní bezpečnosti KGB), ale všechny velké akce (včetně těch v pozdní epoše SSSR, kdy lidem hrozil spíš zákaz vykonávání profese než zatčení) inicioval nejvyšší stranický orgán, Politbyro Ústředního výboru Komunistické strany SSSR, a měl je neustále pod kontrolou.

4. Sociální rozměr / Kategorizace teroru. Většina obětí období masového teroru (včetně těch, kterým byla prokázána individuální obvinění) byla vystavena represím kvůli tomu, že patřili do nějaké sociální, náboženské nebo etnické skupiny. V menším měřítku to hrálo roli i v pozdějších stádiích, ve formě státního antisemitismu, pronásledování věřících, ničení Klubů ochotnické písně (Kluby samodějatělnoj pesni), podezíravosti vůči jakýmkoli neformálním spojováním mezi lidmi…

5. Neslýchaný protiprávní charakter masového teroru obsahující:
· lživá a smyšlená obvinění
· nelidské zacházení se zatčenými, včetně propracovaného fyzického mučení používaného k dosažení přiznání se ke smyšleným zločinům
· o osudu naprosté většiny zatčených nerozhodovaly soudy, ale mimosoudní (a protiústavní) orgány, často speciálně vytvořené na provádění jednotlivých akcí teroru (tzv. trojky, komise NKVD a prokurátora SSSR a další)
· odsuzování obětí mimosoudními orgány na dálku
· zjednodušené zhodnocování případů pro soudní orgány – bez předvolání svědků, bez účasti advokátů, v případě odsouzení odnětí práva zažádat o milost atd.
· naprosté porušení všech práv uvězněných v táborech Gulagu a pracovních osadách pro vyhnance, dokonce i těch, které byly deklarované v sovětských zákonech.

6. Propagandistická podpora státního teroru, jeho údajná nevyhnutelnost a morální zdůvodnění. Po mnohá desetiletí bylo obyvatelům neustále vnucována existence vnitřních i vnějších nepřátel a hrdinný boj s těmito nepřáteli, který vede strana a bezpečnostní orgány. Z toho důvodu se stává nutností každého sovětského občana se tohoto boje účastnit. Těmito nepřáteli byly zdůvodňovány všechny problémy v zemi, v první řadě nízká životní úroveň v SSSR. Následky teroru i propagandy, která ho doprovázela, jsou přitom cítit dodnes.

Základní vlny sovětského politického teroru

Za sedmdesát let sovětské vlády se oběťmi politických represí stali představitelé všech sociálně-politických vrstev a skupin obyvatelstva. Represím byli vystaveni nejen ti, kteří stáli v otevřené opozici vůči vládě, ale i ti, jejichž nebezpečí bylo jenom potenciální – takzvaní „třídně neuvědomělí“, „společensky nebezpečné živly“ a děti a jiní členové rodin „nepřátel lidu“. Mezi oběti politických represí náležely společenské elity, ti nejvíce aktivní, vzdělaní a talentovaní.

Hned poté, co bolševici v roce 1917 zemi ovládli, vypuklo pronásledování představitelů všech opozičních politických stran a organizací – od monarchistů po socialisty. V následujících letech byly zničeny, zakázány nebo znárodněny i všechny nepolitické nezávislé společenské organizace, což sloužilo jako důležitý krok k tomu, aby si bolševici zajistiti všeobecnou moc.

Během občanské války (1917–1922/23) podle některých odhadů, které se opírají o neúplné informace, se různé druhy represe, mezi něž počítáme i masové trestání rukojmích, dotkly více než dvou milionů lidí ¹ , v prvé řadě představitelů bývalých vládních vrstev a intelektuálních elit země. Vlna masových represí zasáhla ruské rolníky, kteří vystupovali proti bolševické politice na venkově a proti nimž byla vyslána státní vojska. Obětí teroru se stali také kozáci ², výsledkem této politiky na jejich zničení byla fyzická likvidace desítek tisíc lidí a emigrace mnoha dalších.

Masové represe doprovázely i kolektivizaci na venkově, která trvala od poloviny 20. let do začátku 30. let. Vyvlastněno bylo podle nejskromnějších odhadů milion venkovských hospodářství a represe se dotkla šesti milionů rolníků a členů jejich rodin ³.
Od poloviny 30. let zaznamenaly velký rozmach veřejné politické procesy: Svaz marxistů-leninistů, Moskevská kontrarevoluční organizace: skupina pracující opozice, Leningradská kontrarevoluční zinovjevská skupina Safonova, Zaluckého a dalších ⁴, Moskevský střed, Paralelní antisovětský trockistický střed, Antisovětský pravicový trockistický blok, Protistranická kontrarevoluční pravicová skupina Slepkova a dalších („bucharinská škola“), Leningradský čin. Trestní orgány v celé zemi daly dohromady více než sedmdesát „bloků“, „středů“, „svazů“, „škol“ a „skupin“. Jejich „účastníci“ byli odsouzeni buď k nejvyššímu trestu nebo k dlouhým letům uvěznění.

Pronásledování kvůli politickým motivům byla v letech sovětské vlády vystavena i inteligence. Stovky tisíc obviněných vědců, umělců, inženýrů a techniků, do té doby sloužících státu, doplatily na vykonstruované politické procesy.

Obrovský rozměr politických represí zasáhl také armádu a námořnictvo. Přísné represe dopadly na námořníky a vojáky kronštadtského povstání na jaře 1921 ⁵. Čistky Rudé armády začaly hned po skončení občanské války. V období konce 20. a začátku 30. let v rámci speciálně vytvořené operace „Vesna“ (Jaro) dopadlo státní násilí na obrovské množství tzv. „vojenspeců“⁶. Od 30. let byly desítky tisíc vojáků bezdůvodně obviněny ze špionáže, diverzní činnosti či záškodnictví. Represe oslabily sovětské vojenské síly a vinou těchto zásahů byl taky SSSR během druhé světové války ve velmi oslabeném stavu. Lze říct, že represe v armádě jsou nepřímým důvodem porážek SSSR ve válce. Ty navíc pokračovaly během druhé světové války i po jejím konci.

Politické represe se dotkly bývalých sovětských vojáků, kteří byli obklíčeni nebo zajati v bojích, když bránili svoji zemi (do SSSR bylo po skončení války repatriováno 1,8 milionu lidí) a také civilistů, kteří byli odvlečeni na nucené práce na území okupované nacistickým Německem (po konci války se jich do SSSR vrátilo okolo 3,5 milionu). Mnozí z těchto lidí skončili po úvodní prověrce ve „filtračních“ táborech, kde byli nespravedlivě odsouzeni za státní, vojenské a jiné válečné zločiny a posláni do trestných vojenských jednotek (štrafnyje batalony), do exilu, do deportace, do trestaneckých kolonií nebo jim byla jinak omezena jejich práva.

Oběťmi totálních deportací se stalo 11 národů bývalého SSSR (Němci, Poláci, Kalmykové, Karačajevci, Balkaři, Ingušové, Čečenci, krymští Tataři, Korejci, Řekové, Finové), 48 národů bylo přesídleno částečně. Tito lidé byli běhen druhé světové války a v poválečných letech vyhnáni z míst, kde tradičně žili, po rozhodnutí nejvyššího státně-stranického vedení země byli deportováni do oblastí vzdálených, řídce osídlených a naprosto nevhodných pro život, v rámci celého SSSR. Celkově se počet těch, kterých se dotkla represe z etnických důvodů, blíží ke třem milionům ⁷.

Politické represe se dotkly i zahraničních občanů, hlavně mnoha zaměstnanců Kominterny ⁸ a politických emigrantů – Němců, Poláků, Rakušanů, Mongolů, Američanů, Maďarů, Čechů, Slováků a mnohých dalších.

Během let sovětské vlády se oběťmi politických represí stali nejen dospělí, ale i děti, a to pouze z toho důvodu, že jejich rodiče byli šlechtici, bývalí carští úředníci, „kulaci“, „trockisté“, „nepřátelé národa“, disidenti… Tyto děti byly deportovány spolu s rodiči a v případě zatčení rodičů byly umístěny do speciálních dětských domovů, případně jim byla jinak omezena jejich práva.

Ani představitelé všech náboženských vyznání se nevyhnuli politickým represím. Ty se silně dotkly ruské pravoslavné církve, konkrétně více než 200 tisíc pravoslavných duchovních. Přísné represe dopadly i na islám. Od konce 30. let zesílily represe Židů, utrpěla většina rabínů a dalších židovských představitelů v Bělorusku, v Rusku a na Ukrajině. Represivní složky pronásledovaly duchovní pro jejich náboženské přesvědčení a zároveň je obviňovaly ze smyšlených zločinů (např. úplatky, zneužívání svého úřadu atd.)

Od 50. do 80. let se represe dotýkaly hlavně představitelů disidentského hnutí a lidí nesouhlasících s režimem. Tito lidé čelili trestnímu pronásledování, odchodu do exilu, povinnému umisťování do speciálních psychiatrických nemocnic, nespravedlivému omezování občanských práv. K tomuto omezování disidentů a dalších lidí docházelo až do roku 1991 ⁹.

Data o politických zločinech v SSSR ukazují přímou souvislost mezi politickými represemi a politickou a ideologickou situací v zemi. „Antisovětské motivy“ byly zavedeny jako něco, co šlo proti „revolučnímu přesvědčení“. Jen v ojedinělých případech byly oběti trestány za reálné přestupky a zločiny, většinou šlo o provinění označená jako „kontrarevoluční“ a „antisovětská“. Část obětí se ani nedopustila žádného skutku, který by se dal označit za „kontrarevoluční“ nebo „antisovětský“, ale jen projevila nějakou formu nesouhlasu s vládou. Naprostá většina obětí se dokonce k vládnoucí moci nijak nesouhlasně nezachovala, ani nespáchala žádný trestný čin – tito lidé byli trestáni pouze z preventivních důvodů.

Rozměry sovětského politického teroru

Dlouholetá diskuze o rozměrech teroru se častěji opírá o intuitivní představy o politickém teroru sovětské epochy než o pramenné zdroje. V této debatě se objevují velmi různorodá čísla – od 2–3 milionů až po 40–50 milionů obětí.

Sdružení Memorial se pustilo do sčítání obětí. V základu jsme vycházeli z oficiálních výkazů trestných institucí a pozdější analýza těchto materiálů ukázala, že údajům z těchto dokumentů lze věřit.

Vzhledem k druhům represí a druhům zkoumaných pramenů jsme si celkové součty rozdělili do dvou částí:
· rozměry represí „individuální formy“
· rozměry represí na základě „administrativních nařízení“

Represe „individuální formy“ prakticky vždy zachovávaly (i když třeba jen na papíře) vyšetřovací a (pseudo)soudní procesy. Na každého zatčeného se vedl samostatný vyšetřovací spis a statistická evidence těchto případů byla vedena orgány státní bezpečnosti systematicky a jednotně (byť se forma čas od času změnila).

Do „administrativních“ represí spadají represe bez obvinění jednotlivců, tedy nejčastěji případy trestání celých skupin (sociálních, národnostních, náboženských atd.). Obvyklý trest spočíval v zabavení majetku nebo násilném přesídlení do „odlehlých regionů“ země, obvykle do speciálně vytvořených pracovních táborů. Statistická evidence o těchto případech se nachází v materiálech nejrůznějších státních institucí. Zprávy o těchto případech se nevedly sjednoceně, ale akce od akce jinak a jsou mnohem méně obsáhlé a přesné než ty, které pojednávají o „individuální formě“ represí. Osobní spisy se nevedly v místě původního pobytu, ale až v místě trestu. Navíc o těch, kteří během deportace zemřeli, žádné spisy neexistují.

1. Politické represe „individuální formy“

Prameny pro zkoumání represí „individuální formy“ jsou evidence Čeky, OGPU, NVKD a KGB. Ty jsou v dostatečném objemu uchovávány v archivu současné FSB (Federální služba bezpečnosti) ¹⁰ a začínají rokem 1921. My jsme měli možnost zkoumat výkazy z let 1921–1953. K informacím o letech 1918–1920 a 1954–1958 používáme práce V. V. Lunějeva ¹¹ , součty za roky 1959–1986 jsou převzaty ze srovnání několika různých pramenů.

Tabulka 1
Zatčení „individuální formy“ orgány Čeka, OGPU, NKVD, MGB, KGB

Rok — Počet zatčených

1918 — 58 762
1919 — 69 239
1920 — 65 751
1921 — 200 271
1922 — 119 329
1923 — 104 520
1924 — 92 849
1925 — 72 654
1926 — 62 817
1927 — 76 983
1928 — 111 879
1929 — 207 212
1930 — 378 539
1931 — 479 065
1932 — 410 433
1933 — 505 256
1934 — 205 173
1935 — 193 083
1936 — 131 268
1937 — 936 750
1938 — 638 509
1939 — 44 731
1940 — 132 958
1941 — 133 740
1942 — 191 045
1943 — 141 253
1944 — 103 532
1945 — 112 348
1943-46 — 594 185
1946 — 91 008
1947 — 76 803
1949 — 74 273
1950 — 59 630
1951 — 47 621
1952 — 17 747
1953 — 12 448
1954 — 1 495
1955 — 1 369
1956 — 1 026
1957 — 3 318
1958 — 2 325
1959–1987 — 12 000
Celkem 6 975 197

Tato čísla jsou samozřejmě neúplná. Jsme přesvědčeni, že počet obětí z let 1918–1920 je větší než uvádí tabulka. Totéž platí o období 1937–1938 a také o roce 1941. Přesnější čísla, která by se zakládala na pramenech, však bohužel nemáme.

I tak ale vidíme, že orgány státní bezpečnosti za celé období své existence zatkly kolem 7 milionů lidí.

Tyto statistické údaje nám dovolují stanovit, kolik lidí bylo každý rok zatčeno a na základě jakého obvinění. Když se na čísla díváme z tohoto úhlu pohledu, vidíme, že bezpečností orgány nezatýkaly jenom z politických důvodů, ale i za pašeráctví, obchodování na černém trhu, krádeže socialistického majetku, služební přestupky, vraždy, padělání peněz atd. Abychom mohli reálně zvážit přítomnost (nebo nepřítomnost) politického motivu v jednotlivých případech, bylo by potřeba zkoumat konkrétní případy. To ale není prakticky možné. Nemůžeme pracovat s jednotlivými spisy, ale jen s čísly v evidencích.

Analýza spisů ale přišla se závěrem, že „nepolitických“ případů je v celkovém množství minimálně 23-25 % ze všech zatčených. V tomto případě tedy nemůžeme hovořit o 7 milionech obětí sovětského politického teroru, ale přibližně o 5,1–5,3 milionech.

I tak je to ale nepřesné číslo – v evidencích totiž nevystupují lidé se jmény, ale „statistické jednotky“. Jeden člověk totiž mohl být zatčen i několikrát. Například členové předrevolučních politických stran byli během prvních dvaceti let zatčeni i čtyřikrát až pětkrát, na několikrát bývali zatýkání i představitelé duchovenstva. Mnozí rolníci byli zatčeni poprvé v letech 1930–1933 a potom i v roce 1937 a mnozí z nich byli po deseti letech roku 1947 propuštěni a posléze znovu zatčeni. Přesné číselné odpovědi na tyto nejasnosti nemáme, ale předpokládáme, že takových lidí bylo minimálně 300–400 tisíc. V takovém případě byl celkový počet lidí, kterých se dotkly represe „individuální formy“ patrně 4,5–5 milionů.

Z tohoto počtu bylo přibližně 1,0–1,1 milionů lidí popraveno po rozsudcích vynesených soudními i mimosoudními orgány, ostatní byli posláni do táborů a trestaneckých kolonií, nevelká část byla vyhoštěna ze země.

Podívejme se na tato čísla ještě pohledem rehabilitačních procesů, které probíhaly od 50. let až do počátku 21. století. Samozřejmě, že ne všechny, které zasáhla represe z politických motivů, si zaslouží rehabilitaci – byli mezi nimi i reální zločinci (například nacisté, vykonavatelé represí, kolaboranti s nacisty), ale není pochyb o tom, že:
a) drtivá většina z těchto přibližně pěti milionů byla nevinnými oběťmi režimu
b) každý jednotlivý případ by měl být prokuraturou a soudy zvážen, jestli má být předmětem rehabilitace, nebo ne, a ke každému by měla být dána důkladná a opodstatněná odpověď / zdůvodnění, jestli tomuto člověku náleží rehabilitace, nebo ne.

2. „Administrativní“ politické represe

Administrativní represe se uskutečňovaly na rozkaz nejrůznějších stranických, sovětských i státních orgánů. Dokumenty ukazují rozdělení na základní represivní akce (proudy) a přibližný (více či méně přesný) počet obětí každé z nich. Na rozdíl od individuálních represí lze pokládat všechny oběti těchto represí za oběti z politických motivů. Tyto motivy jsou totiž přítomny ve všech státních rozhodnutích pro každou z těchto akcí.

Mezi největší masové deportace patří deportace rolníků během kolektivizace (1930–1933), deportace „společensky nebezpečných“ Poláků, polských občanů a také občanů Estonska, Lotyšska, Litvy a Moldavska po násilném připojení východního Polska, Pobaltí a Besarábie k Sovětskému svazu (1940–1941). Dále preventivní deportace sovětských Němců a Finů (1941–1942) po vypuknutí německo-sovětské války, (invaze Německa do SSSR), totální deportace „potrestaných národů“ sovětského Kavkazu a Krymu (Karačajevci, Kalmykové, Čečenci, Ingušové, Krymští Tataři a další) (1943–1944).

Memorial se při vyčíslování deportovaných opírá o současné výzkumy, části z nich jsme se dokonce přímo účastnili ¹².

Tabulka 2
Počet osob deportovaných v rámci administrativních represí

Deportační kampaň / akce — Rok — Počet (obětí)

Deportace kozáků z Terské oblasti na severním Kavkaze — 1920 — počet obětí 45 000
Čistka západních hranic: Finové a Poláci — 1930 — počet obětí 18 000
Vysídlení kulaků — 1930 — počet obětí 752 000
Vysídlení kulaků — 1931 — počet obětí 1 275 000
Vysídlení kulaků — 1932 — počet obětí 45 000
Vysídlení kulaků — 1933 — počet obětí 268 000
Vysídlení kulaků — 1935 — počet obětí 23 000
Vysídlení kulaků — 1936 — počet obětí 5 300
Čistka západních hranic: Poláci a Němci — 1935–1936 — počet obětí 128 000
Čistka jižních hranic: Kurdové — 1937 — počet obětí 4 000
Čistka východních hranic: úplné vysídlení Korejců a dalších — 1937 — počet obětí 181 000
Čistka jižních hranic: Židé a Iránci — 1938 — počet obětí 6 000
Sovětizace a čistka nových západních hranic: bývalí zahraniční občané (Poláci a další) — 1940 — počet obětí 276 000
Sovětizace a čistka severozápadních a jihozápadních hranic: západní Ukrajina a západní Bělorusko — 1941 — počet obětí 51 000
Sovětizace a čistka severozápadních a jihozápadních hranic: Pobaltí — 1941—- počet obětí 45 000
Sovětizace a čista severozápadních a jihozápadních hranic: Moldavsko — 1941 — počet obětí 30 000
Preventivní deportace sovětských Němců a Finů — 1941 — počet obětí 927 000
Preventivní deportace sovětských Němců a Finů — 1942 — počet obětí 9 000
Deportace Řeků, Rumunů a dalších z Krymu a ze severního Kavkazu — 1942 — počet obětí 5 000
Deportace Karačajevců — srpen 1943–jaro 1944 - počet obětí — 75 000
Deportace Kalmyků — prosinec 1943 – červen 1944 — počet obětí 97 000
Deportace Čečenců a Ingušů — 1944 — počet obětí 484 000
Deportace Balkarů — 1944 — počet obětí 42 000
Deportace členů Organizace ukrajinských nacionalistů a jejich rodin — 1944–1947 — počet obětí 115 000
Deportace Krymských Tatarů z Krymu do Uzbekistánu — 1944 — počet obětí 182 000
Deportace obyvatel Krymu (Řeků, Bulharů, Arménů a dalších) do Uzbekistánu — 1944 — počet obětí 42 000
„Trestání vyznání“: deportace sekty „pravých pravoslavných“ — červenec 1944 — počet obětí 1 000
Totální deportace Meschetských Turků, Kurdů, Hemsinů, Lazů a dalších z jižní Gruzie — listopad 1944 — počet obětí 93 000
Deportace představitelů „potrestaných národů“ — 1945 — počet obětí 10 000
Deportace „integrovaných-mobilizovaných“ z východního Německa, Rumunska, Maďarska, Jugoslávie, Bulharska a Československa — 1944–1947 — počet obětí 277 000
Deportace kulaků z Litvy do Krasojarského kraje, Irkutské oblasti a do Burjatska — 1948 — počet obětí 49 000
Deportace „příživníků“ — 1948 — počet obětí 53 000
Deportace účastníků hnutí odporu a jejich rodin („banditů a banditských kulaků“) z Lotyšska — 1949 — počet obětí 42 000
Deportace účastníků hnutí odporu a jejich rodin („banditů a banditských kulaků“) z Estonska — 1949 — počet obětí 20 000
Deportace účastníků hnutí odporu a jejich rodin („banditů a banditských kulaků“) z Litvy — 1949 — počet obětí 32 000
Deportace Řeků a bývalých řeckých občanů z černomořského pobřeží Ruska, Ukrajiny, Gruzie a Ázerbájdžánu — 1949 — počet obětí 58 000
Deportace „banditů a banditských kulaků“ z Moldavska — 1949 — počet obětí 36 000
Deportace kulaků a obviněných z „banditismu“ a jejich rodin z Pskovské oblasti do Chabarovského kraje — 1950 — počet obětí 1 400
Deportace bývalých basmačů z Tádžikistánu — 1950 — počet obětí 3 000
Deportace „andersovců“ a jejich rodin z Litvy — 1951 — počet obětí 4 500
Deportace jehovistů z Moldavska – operace „Sever“ — 1951 — počet obětí 3 000
Deportace kulaků z Pobaltí, Moldavska, západní Ukrajiny a západního Běloruska — 1951 — počet obětí 35 000
Deportace kulaků ze západního Běloruska — 1952 — počet obětí 6 000

Celkem 5 854 200

V tomto výčtu, který jsme sestavili, aniž bychom měli k dispozici přesná data, chybí celá řada obětí „administrativních represí“. Jsou to kulaci, kteří nebyli deportováni (tj. ti, kterým byly zabaveny domy a majetek a přesídleni byli v rámci svých regionů) během kolektivizace, bývalí sovětští váleční zajatci, ti, kteří se po válce vraceli do SSSR a byli jako „infiltrovaní“ nuceně posíláni do „pracovních batalionů“. Patří sem i celá řada dalších z daleko menších deportačních akcí (např. deportace kozáckých kulaků z Semirečenské, Syrdardské, Ferganské a Samarkanské oblasti po rozdělení Turkmenského kraje do evropské části Ruska roku 1921, deportace Němců, Finů z Ingrie a jiných „společensky nebezpečných živlů“ z pohraničí Leningradské oblasti roku 1942, deportace krymských Tatarů a Řeků z Krasnodarského a Stavropolského kraje roku 1948 a mnohé další.

Do součtů nejsou započítány děti, které se už narodily ve vyhnanství.

Z různých odhadů vychází najevo, že obětí deportací bylo minimálně 6 milionů (ale spíš až 6,3-6,7 milionů) lidí.

Celkově se v Sovětském svazu represe z politických motivů dotkla přibližně 11–11,5 milionů lidí.

Autoři: Jelena Žemkova a Arsenij Roginskij, Mezinárodní Memorial, Moskva

Přeložila: Klára Trávníčková

Poznámky

(1) Přesný odhad není možný kvůli nesouvislosti statistických dat, částečně kvůli nedostatku informací o obětech bez soudu Bílého i Rudého teroru. Přibližné odhady ztrát viz: Вадим В. Эрлихман. Потери народонаселения в ХХ веке.: Справочник// М.: Издательский дом «Русская панорама», 2004. Čísla potvrzená prameny, z nichž vycházíme, jsou výrazně nižší (viz dále).↩︎

2) Svobodné a samostatné společnosti, které tradičně sídlily na území dnešní východní Ukrajiny a jihovýchodního Ruska (kolem povodí řek Don a Dněpr); někdy chápáni spíše jako alternativní státní zřízení a jindy zase jako etnikum.↩︎

(3) Odhad Komise prezidenta Ruské federace pro rehabilitaci obětí politických represí, 2000.↩︎

(4) Grigorij Zinovjev a Nikolaj Bucharin byli bolševičtí politici, kteří se po smrti Lenina zapojili do boje o nástupnictví. Byť oba původně spolupracovali se Stalinem, byli později z vysokých pozic odstaveni a v druhé polovině 30. let popraveni. Jejich jména a odkaz byla využívána k propagandistickým účelům (podobně jako třeba u Lva Trockého). Zinovjev i Bucharin byli roku 1988 rehabilitováni.↩︎

(5) Slavné povstání námořníků v pevnosti Kronštadt (nedaleko od Petrohradu) proti bolševické vládě, odehrálo se roku 1921 a bylo vládou rychle potlačeno; nutno dodat, že tato konkrétní jednotka dříve bolševický režim nadšeně podporovala a proto má Kronštadtské povstání v historii i symbolický význam.↩︎

(6) Vojenspec je zkrácení „vojenský specialista“. Toto označení se používalo během prvních let sovětské vlády a znamenalo „vojenského specialistu staré ruské armády sloužícího v Rudé armádě“.↩︎

(7) Odhad Komise prezidenta Ruské federace pro rehabilitaci obětí politických represí, 2000.↩︎

(8) Kominterna (neboli Komunistická internacionála) byla mezinárodní organizace sjednocující komunistické strany po celém světě. Existovala v letech 1919–1943 a hlavní sídlo měla v Moskvě.↩︎

(9) 6. října 1991 byl přijat Výnos prezidenta Ruska B. Jelcina o rozpuštění Komunistické strany SSSR a ukončení činnosti jejích vojenských a jiných podřízených organizací. Toto legálně dokončilo proces rozbití KSSS, která více než 70 let absolutisticky vládla celé zemi.↩︎

(10) Hlavní ruská bezpečností služba, nástupkyně KGB.↩︎

(11) Viz: Виктор В. Лунеев. Политическая преступность //М., Государство и право, 1994. № 7. С. 107—127.↩︎

(12) Viz: Павел М. Полян. Не по своей воле// М., 2001; Сталинские депортации: 1928-1953 // Составители Николай Поболь., Павел Полян // М., 2005.↩︎